Soudobé teorie vzdělávání

Zpracoval: Miluláš Sychra, 2006 PedF (Tv-Tiv)

Úvod

Co jest teorie vzdělávání? Jde o subjektivní tvrzení, souhrn poznatků a myšlenek, které jsou interpretovány a přetvořeny do určitého celku. Ten je charakterizován úhlem pohledu toho, kdu je autorem dané teorie. Podstata též vyplývá ze samotného názvu, kde slůvko "torie" vyjadřuje onu subjektivitu. Na to je dobré při studování teorií pamatovat.

Cílem autorů není prosadit bezpodmnínečně nějaký ze směrů, u kterých jsou přesvědčeni o správností, ale nabídnout čtenářům či posluchačům jeden z možných pohledů na danou problematiku. Protože jen na základě informací a zkušeností si je člověk schopen vytvořit vlastní názor na věc. Čím více pohledů člověk získá, tím lépe je s věcí seznámen, dokáže posoudit její rozsah a lépe chápe detaily ve spojení s celkem, rozezná souvislosti a získá nezbytný odstup. Pokud bychom zabředli pouze do jedné teorie, zůstane nám skryto mnoho nepoznaného a podstatného.

V oblasti teorie vzdělávání provedl francouz Yves Bertrand obdivuhodnou práci (Soudobé teorie vzdělávání), při které sestavil jakýsi úvod do současných nejznámějších koncepcí a ve zkratce popsal jejich aspekty a základní pilíře, na kterých jsou tyto práce postaveny. Z tohoto díla přímo vychází následující souhrn poznatků, které mají za cíl zpřehlednit a zjednodušit pohled na danou problematiku. Autor si tedy nečiní žádný nárok na uvedené myšlenky, jeho snahou je též zpřístupnit Bertrandovy názory v elektronické podobě.

Charakteristika

klasifikace teorií vzdělávání

Toto rozdělení je nezbytné pro pochopení základní problematiky. Klasifikace zahrnuje sedm kategorií (viz tabulka), které odrážejí závratný rozvoj kognitivních a sociokognitivních proudů. Cílem klasifikace je odhalení charakteristických a reprezentativních forem, byla vytvořena podle čtyř prvků:

1. subjekt (žák)

2. obsah (předměty)

3. společnost (svět, okolí)

4. pedagogické interakce mezi body 1.-3. (učitel, média, technologie)

Pól subjektu zahrnuje duchovní vztah mezi člověkem a univerzem, náboženství a metafyzické filosofie. Dále též humanistický proud, zaměřený na vnitřní dynamiku jedince a jeho potřeb.

Pól společnosti, kultury a jejií trensformace zahrnuje sociální teore skrze vzdělávání jednotlivců.

Pól obsahu klade důraz na vyučované objektivní a na společnosti nezávislé poznatky.

Interakce jsou východiskem teorií, které kladou větší důraz na didaktické aspekty, didaktiku samotnou a psychologii učení. Táke je zde zahrnut vliv sociálních a kulturních faktorů.

   
   

Přehledná tabulka zmiňovaných teorií...



Spiritualistické teorie

definice

Jde o jeden z nejstarších směrů, ke kterému se lidé neustále navracejí. Cílem spir. teorií je sblížit člověka s duchovní realitou a umožnit mu objevení metafyzické stránky světa. Tyto teorie obsahují dva odlišné pohledy na tuto problematiku:

1. tradiční charakter, předávání náboženských poznatků
2. odklon od princiů náboženství, od intitucí a konvencí

"Otázka po existenci Boha, Pravdy či Skutečnosti nemůže být nikdy zodpovězena knihami, kněžími, filosofy nebo spasiteli. Nikdo a nic na tuto otázku nemůže odpovědět, neodpovíte-li na ni vy sami. A právě proto je poznáni sebe samého nezbytným. Komu schází sebepoznání, tomu schází i zralost. Poznat sám sebe je počátkem moudrosti." (Krišnamurti, 1970)

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Spirituální teorie, s. 24.

principy, pojmy

Spiritualistická teorie navrhuje transcendentální přístup ke vzdělávání a podobný pohled na vztahy mezi lidskou bytostí a "univerzem". Dominantní hodnoty tohoto hnutí jsou:

- komplementárnost fyzických a duchovních zkušeností
- teleologické chápání života a vývoje
- odhalení základních hodnot ve vnitřní zkušenosti
- životní cíle
- cile společnosti

Teorie vychází z toho, že lidská bytost je charakteristická transcendentálními schopnostmi svého vědomí. Tedy bytost, která je skutečně lidská, musí dospět vědomím na tuto transcendentální úroveň.

U spirituálního vzdělávání záleží na překonání rozdílu mezi subjektem a univerzem a pochopením vztahů mezi jedincem a "celkem", tedy cílem je dobrat se k určité "jednotě".

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Spirituální teorie, s. 25.

historie

Hnutí se rozvíjí na počátku 20. století, ovšem hlavní dílo "Věk Vodnáře", jehož autorkou je Marilyn Fergusonová, vychází až v 80. letech. Tím se tento směr stal v podstatě oficiálním. Dalším z průkopníků byl v 70. letech Harman, který doporučil změnu současného industriálního pohledu na pohled transcendentální a viděl základ v duchovních hodnotách.

Myšlenka spiritualismu samořejmě patří v historii už do platonismu, hinduismu a dalších východních filosofií. Vliv na tento směr má i taoismus myslitele Lao-c', který působil na východě přibližně šest století před narozením Krista.

představitelé

Teorie Abrahama Maslowa
A. Maslow prošel ve svém myšlení několika etapami: behaviorismem, humanismem a metafyzikou. Přišel s myšlenkou ideální univerzity, kde by člověk měl směřovat k objevení vlastní identity a svého poslání. Posléze ale začal směřovat k mystičtější vizi, kterou nazval teorie Z. Byl to jakýsi pokus o překonání humanistické psychologie. Máslow (1970) říká: "Jsem freudista, behaviorista a humanista, a rozvíjím čtvrtou, obsažnější psychologii transcendence".

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Spirituální teorie, s. 31.

Stanovuje tři paradoxy:
1. paradox - objevení mého "já" vede k objevení něčeho nezávislého na "já"
2. paradox - nalézt smysl univerza znamené nalézt sám sebe
3. paradox - transcendentální zkušenost nemá nic společného s náboženskými institucemi, je dimenzí života a charakteristikou každé osoby

Maslow vede k objevování smyslu svého života, k objevení vlastní identity a poslání. Techniky meditace by měly být jádrem vzdělávání. Vyučující musí být otevřen a zpřístupnit dítěti intuitivní prostředí pro pochopení jeho vztahu k univerzu.

Další představitelé:
Willis Harman
George Leonard
Marilyn Fergusonová
Constantin Fotinas

Personalistické teorie

definice

Vzdělávání, které se soustřeďuje na osobnost žáka, se zrodilo jako reakce na systémy, jež se příliž orientovaly na vyučování daných obsahů. Je tedy potřeba zaměřit pedagogické úsilí na subjektivní dynamiku dítěte a žáka.

principy, pojmy

Personalistické teorie lze rozdělit na dvě tendence - nedirektivní vzdělávání (Rogers, neohumanismus - Fotinas) a interakční vzdělávání (P. Angers - organická pedagogika, A. Paré - otevřená pedagogika, G. Paguette - pedagogika rozvíjení sebe samého)

Nedirektivní vzdělávání
Všechny lidské bytosti mají pozitivní směřování, ale je nutné být sám sebou, být autentický, přičemž nejvyšší autoritou je potom zkušenost. Podporování zkušenostního učení podněcuje angažovanost, iniciativu a proměňuje žákovy postoje. Žák by měl učit sám sebe a učitel je zde v roli toho, kdo žákům učení usnadňuje.

Neohumanistické postoje
"Jedinec je tvůrčí silou, která se musí opřít o to, co zdědila i o vlivy prostředí", (br. Ansbacherové, 1964). Jde zde o sloučení systémového přístupu a humanistické filosofie. Vzdělávací programy by se měly zaměřovat na rozvoj osoby a na kvalitu osobního života. Učitel je postaven do role facilitátora.

Interaktivní teorie rozvoje osoby
Vycházejí z nedirektivních praktik, jelikož ty narazily brzy na jisté meze, kdy dětem chyběl jakýsi pevný rámec. Tyto metody sázejí na vnitřní dynamiku dítěte, ale nenechávají mu plnou zodpovědnost za jeho vzdělání. Jde tedy o společnou práci učitele a žáka, jejímž cílem je rozvoj dítěte. Vzdělávání by mělo být chápáno jako činnost, která má svůj zdroj ve vnitřním životě osoby.

Otevřená pedagogika
Jde o aplikaci interaktivních teorií - lidská bytost by měla být autorem a aktérem svého života. Hlavním nástrojem má být sebeanalýza. Skrze seberealizaci žáků by měla škola napomáhat vytvoření "aktualizovaných" osob, tedy takových, které rozvinuly všechny své dimenze. Otevřená škola je založena na aktivní účasti všech, kdo v ni žijí.

Pesonalistické pedagogiky by měly vést žáka k sebeorganizaci, přitom ale často sami organizují výukové prostředí a nenechávají žákovi dostatečný prostor. Výuka by měla být direktivní, ale současně nedirektivní. To je paradox personalistické pedagogiky.

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Personalistické teorie, s. 42-63.

historie

Můžeme rozlišovat tři různé zdroje inspirace pro vývoj personalistických teorií:
1. experimenty
2. úvahy o funkcních a projevech osoby
3. výzkumy činností a projevů osoby ve skupině

O první zdroj se asi nejvíce zasloužil Alexander Sutherland Neill, pozdější tvůrce slavné školy Summerhill, svou vzdělávací prací Deník venkovského učitele a následně knihou Summerhill (1960). K rozvoji této teorie take významně přispěla Maria Montessoriová se svou myšlenkou pedocentrismu.

Personalistická psychologie vznikla jako reakce na dvě proti sobě postavené teoríe, kdy první brala vliv prostředí na jedince jako zásadní, zatímco druhá vyzdvihovala spíše sílu podvědomí. Nový směr měl za úkol zdůraznit "interakční" pojetí jedince.

Francouz M. Pagés přišel s myšlenkou, že vzdělávání by se mělo skládat ze zkušenostního učení, což má žákovi, mimo jiné, zajistit optimální psychologický růst.

Kurt Lewin se připojil (1935) k tomuto směru tím, že vypracoval obdivuhodnou "dynamickou teorii osobnosti" a zformuloval základní princip pedagogiky: "Objektivita se nemůže zrodit v situaci charakterizované donucováním, objevuje se pouze v podmínkách svobody".

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Personalistické teorie, s. 45.

představitelé

C. Fotinas
Kurt Lewin
M. Pagés
G. Paguette
P. Meireu
Maria Montessoriová
A. S. Neill

Kognitivně psychologické teorie

definice

Tyto teorie vycházejí ze dvou proudů. Jedním je konstruktivistická didaktika a druhým pedagogický profil žáka.

Jde o to, že učitelé by měli počítat s předchozími znalostmi dětí. Je nutné objevit, jaké jsou jejich dřívější poznatky, modely, reprezentace, způsoby zpracování informace a jeké je jejich chápání. Učitel musí také brát v úvaze možné epistemologické konflikty poznatků a účinně s nimi bojovat.

principy, pojmy

Prekoncepty
Tento název je užíván pro poznatek, který je v žákovi utvořen dříve, než přistoupí k získání skutečného pozatku. Je to komplex, tvořený vzájemně na sebe působícími otázkami, aktuální situací, předešlými znalostmi... Je to jakýsi prostředník mezi poznatkem a strukturovaným myšlením. Tyto prekoncepty je třeba v průběhu učení překonávat. Proces učení je v podstatě asimilace těchto prekonceptů, začleňování a transformování jejich podstaty do kognitivních struktur. Paradoxem kognitivního úsilí je zničit dosavadní poznání tak, aby vzniklo nové, lepší.

Pedagogické profily
Žák má jisté zvyklosti ve svém mentálním chování, které se mohou stát epistemologickými překážkami, stojícími v cestě každé mentální změně, kterou bychom v něm chtěli vyvolat. Stejně jako se rodí leváci či praváci, jsou obdobné typy ve schopnostech učení, tj. auditivní či vizuální. Pokud má učitel žákům poskytnout reprezentace, které budou moci použít, je důležité, aby jim dal především prostředky k vlastnímu vytvoření reprezentací, které jim budou lépevyhovovat.

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Kognitivně psychologické teorie, s. 65-87.

historie

Jean Piaget (1896-1980) a Gaston Bachelard svými výzkumy silně ovlivnili psycholigii a pedagogické výzkumy. Například úvahami o vstupní kultuře učícího se jedince a o epistemologických překážkách nebo též sestavením filosofie odmítnutí atd.

představitelé

Gaston Bachelard
Antoine de la Garanderie
André Giordan
Jean Piaget
Alain Taurisson

Technologické teorie

definice

Cílem těchto teorií je zlepšit kvalitu výuky a vyučovacích metod za pomoci nových technologií. Slovem technologie je zde myšlena sféra nástrojů, přístrojů a pod., ale také sféra postupů, systémů a metod (kybernetika). Teorie se zajímá především o praktické podmínky vyučování a řešení každodenních problémů školy. Dbá též na efektivitu vyučovacího procesu a usnadnění práce vyučujícím.

principy, pojmy

Technologická teorie nedává důraz na povahu cílů, ale spíše na organizaci prostředků potřebných k dosažení cíle. Jsou zde zastoupeny dva proudy: systémová koncepce a použítí hypermediálních prostředků a metod.

Systémová tendence
Tento směr vychází původně z teorie systémů. Snaží se přesně popsat funkce, operace a souvislosti v systému. Podle Ludwiga von Bertalanffyho je základní charakteristikou života organizace. Jeho práce Obecná teorie systémů silně ovlivnila vývoj těchto tendencí.

V tomto konceptu je zahrnuta též teorie vyučování, resp. jeho tvorby, což je detalní popis vyučovacích operací. Jejími součástmi jsou: vymezování cílů dle různých taxonomíí, seznam prvků (žáci, učebna, pomůcky), charakteristiky žáků, možnosti školy. Tyto body v celku vytvoří operativní systém, který je posléze možno hodnotit a modifikovat dle konkrétních požadavků (cílů).

Principy pro tvorbu modelu vyučování:
- individualizace výuky
- stanovení dlouhodobých a krátkodobých cílů
- nutnost plánování a organizace
- používání teorie systémů
- ohled na podmínky učení

Pro úspěšnost této metody je třeba upoutat pozornost žáka, informovat ho o cílech, neustále připomínat naučené obsahy, vymezit nové učivo, řídit učení, požadovat "důkazy" a poskytovat zpětnou vazbu, hodnotit výkon žáků a také podporovat přenos poznatků do jiných oblastí.

Toto vše tvoří systém, dle kterého je možno plánovat a rozvrhnout výuku. Systematizace usnadňuje vyučování a celkově zvyšuje jeho efektivitu.

Hypermediální tendence
Jde zde především o využití počítače ve výuce. Počítač může sám řídit výuku, poskytuje interaktivní učení, vede se žákem dialog, simuluje interakce. Počítač může mít také vlastnost "učit se" od žáka a co nejlépe se tak přizpůsobit jeho rytmu, tempu a schopnostem.

Nejvhodnějším výukovým prostředkem jsou zde auviovizuální média, interaktivní programy, či různé komunikační nástroje, které umožňují vést dialog na velké vzdálenosti a s velkým počtem účastníků.

Nedílnou sočástí je také pedagogická kybernetika, která zkoumá proces vyučování a jeho účinky na učení a využití psychologických teorií chování a procesů poznávání (Skinnerova teorie operantního poznávání vychází z behaviorismu, podle kterého dobré vyučování závisí na dobrém vyučovacím prostředí). Připojila se sem i Bloomova a Magerova taxonomie cílů.

Hypermediální prostředí nám poskytuje mnoho nástrojů a usnadňuje např.:
- nelineární analýzu poznatků
- alternativní pohledy na tentýž obsah
- interaktivní integraci rozmanitých médií
- snažší přístup k poznatkům, grafické vyjádření
- kooperaci
- předávání poznatků na velké vzdálenosti

Nejnovějším fenoménem v této oblasti je možnost využití internetu. Toto médium obsahuje obrovské množství informací a usnadňuje komunikaci. Zprostředkovává učební látku, výukové programy a zajišťuje zpětnou vazbu. Pomocí internetu je možné organizovat rozsáhlé projekty, na kterých se podílejí žáci z různých zemí a společně řeší stanovené úkoly. Podporuje to též jejich komunikaci a schopnost vyhledávání informací, která v dnešní době informační exploze nabývá na významu.

Minimální příprava
Tato metoda je užívána hlavně při výcviku v oblasti používání počítačových programů. Princip spočívá v tom, že člověk raději nové poznatky získává při plnění skutečných úkolů, než aby se jim učil nazpaměť. Jiný název této metody je explorační učení, neboli učení objevováním. Minimální příprava tedy žáka vede k jisté samostatnosti a prozkoumávání obsahů, či možností dané problematiky. Tato koncepce také stanovuje jisté zákonitosti, které umožňují vytvářet dobré uživatelské příručky.

Problematika řízení vyučování
Jistý problém technologické teorie je ztráta kontroly učitele nad vzdělávacím procesem. To je dáno tím, že výukové prostředky většinou netvoří pedagogové, ale spíše specialisté v jednotlivých oborech. Stejně tak hypermédia přenášejí řízení průběhu vzdělávání na žáka.

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Technologické teorie, s. 89-115.

historie

Tyto teorie se začaly rozvíjet přibližně v šedesátých letech, kdy byl technologický nástup považován za "spasení lidstava". Američané sestavili komisi (1968), pověřenou úkolem analyzovat příležitosti, které nabízí použití technologií ve vzdělávání. Tato komise v roce 1971 vydala zprávu, ve které ohlásila nástup revoluce ve vzdělávání.

představitelé

Ludwig v. Bertalanffy
John Carrol
Donald Cunningham,
Robert Gagné, Robert Glasier
Lev Nachmanovič Landa
Robert Mager
Richard Prégant
B. F. Skinner

Sociokognitivní teorie

definice

Tato teorie klade důraz na roli sociální interakce v mechanismu učení. Učitelé si uvědomili silný vliv kulturních a sociálních podmínek na učení. Cestou k lepším výsledkům není změna společnosti, ale respektování jejího vlivu.

principy, pojmy

Teorie sociálního učení
Věcem se často učíme tak, že si jako model zvolíme jiné osoby. Velký vliv na nás mají též sdělovací prostředky. Proto tedy Bandura (1986) zavádí pojem observační učení, tedy učení pozorováním. Jedinec je schopen vypozorovat zákonitosti a osvojit si je pohým sledováním činnosti někoho jiného. Další duležitou vlastností pro učení je percepce, tedy vnímání své vlastní schopnosti uspět. Abychom dosáhli úspěchu, je třeba v něj věřit. Účinným způsobem učení je také napodobování vzoru, tedy analýzou výsledku, který dosáhneme, napodobíme-li chování někoho jiného.

Teorie sociokognitivního konfliktu
Princip vychází ze sociálně a logicky neslučitelných odpovědí na danou otázku. Jde o překonávání této překážky. Konflikt se stává ovšem zdrojem učení, je jeho stimulem. Žák by měl pochopit, že existují též jíné odpovědi, než jsou ty jeho. Měl by se naučit informace objevovat a dospět k faktu, že se musí neustále měnít a vyvíjet.

Vygotského sociálně-historická teorie
Pedagogická činnost se podobá sledu zápletek, které vedou aktéry k hledání poznání. Rozvoj lidského ducha je částí sociálního a historického procesu. Vygotskij stanovuje pojem zóna nejbližšího vývoje který udává vzdálenost toho co dítě umí a toho, co je schopno se naučit za pomoci druhého člověka. V této zóně je dítě silně ovlivněno svým učitelem, prostředím a spolužáky (učí se i od nich, napodobuje je) a proto je nutné tyto vlivy kontrolovat a zkoumat jejich interakce.

Teorie kontextualizovaného učení
Kontext učiva a reálného světa je nutný pro správnou výchovu dítěte. Podle zastánců této teorie ovšem současné školství nerespektuje tuto zásadu. Učivo je vždy třeba vztahovat k reálným situacím ve světě tak, aby byly žákům užitečné. Výsledkem této teorie je tzv. situační učení. Jde tedy o vyučování v co nejreálnějších situacích, které mohou žáky následně potkat. Tento způsob můžeme nazvat v podstatě praxí.

Teorie kooperativního vyučování a učení
Tyto teorie zastávají názeor, že je třeba zvýšit interakci ve třídě, zavést diskuzi, kritickou analýzu myšlení a otevřeně se vyjadřovat. Jde o týmovou práci, při niž se zvyšuje aktivita žáka, zároveň ale žák rozvíjí individuální zodpovědnost, plánování, komunikaci atd. Učitel zde plní roli facilitátora, tedy toho, kdo žákům usnadňuje jejich činnost.

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Sociokognitivní teorie, s. 117-150.

historie

Alberto Bandura (1962) je půkopníkem úvah o sociálním učení. jeho práce postupně inspirovaly další pracovníky, kteří v 70. leetech formulovali základy sociokognitivních teorií a aplikovali je v oblasti kultury organizací.

představitelé

Albert Bandura
Jerome Bruner
Bruce Joyce
Monique Lefebvre-Pinardová
Leslie McLean
Henry Sims
Lev Semjonovič Vygotskij

Sociální teorie

definice

Podle zastánců této teorie má vzdělávání šírší sociální rozměr. Vzdělání vytváří nové nástroje k proměně světa a je nutné ho pojmout jako možný nástroj k rekonstrukci naší společnosti. Sociální teorie se zabývají třemi oblastmi. Institucionální pedagogikou, pedagogikou "probuzení uvědomění" a ekosociální teorií.

principy, pojmy

Institucionální pedagogika
Cílem tohoto směru je změna společnosti - zbavení se byrokratických institucí, zrušení společenských tříd a zprostředkování skutečného pohledu na současný svět. Teorie vychází z marxistické sociologie a sociální psychologie, útočící na instituce. V organizaci škol se projevuje obecná krize společnosti. Cílem tohoto směru je zapojit všechny jedince do procesu výuky, nastolit sociální samosprávu, kdy budou žáci zodpovídat sami za sebe. Z psychoanalytyckého hlediska je tento problém popsán jako nutnost nejprve léčit prostředí nemocného (tedy společnost).

Pedagogika probouzející uvědomění
Je to způsob, jak zvýšit vnímavost žáka k jeho roli sociálního činitele. Způsobem jak tohoto dosáhnout je dialog, komunikace a demokratický přístup. Učitel nemůže předávat poznatky na základě dominantní pozice. Je dobré prohlubovat v žácích jejich kulturní vědomí, vyvolávat mezi žáky debatu o každodenních skutečnostech a vychovávat je ke kritickému myšlení.

Ekosociální teorie
Tato teorie si bere jako základ globální vztah mezi vzděláváním a zachováním života na naší planetě. Společnost se industrializuje, nastávají závažné ekologické problémy a proto je nutné vést k větší ekologické uvědomělosti, pěči o životní prostředí a objevení nového pohledu na svět. Je dobré pochopit fungování sociálního organismu, a vytvořit spolu s novými vědeckými objevy jiný přístup k současnému světu. Bylo by dobré opustit tradiční lineární přístup (příčina - následek) a nahradit ho bližším pohledem na vzájemné závislosti jevů. Formou vzdělávání je v tomto případě především simulace, tedy rekonstrukce modelů reality.

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Sociální teorie, s. 152-194.

historie

V 70. letech zaujímala institucionální pedagogika přední místo ve frankofonních zemích, i když první zmínky o těchto myšlenkách obsahuje již dílo A.S.Makarenka z roku 1917. Ve stejné době se rozvíjela i ekosociální teorie, mimo jiné díky zvýšenému výskytu ekologických problémů vlivem masové industrializace.

představitelé

John Dewey
Paolo Freire
Henry Giroux
Jacques Grand' Maison
Georges Lapassade
Michael Young

Akademické teorie

definice

Tyto teorie definují charakter obecného vzdělání, které by žákovi umožnílo stát se široce kultivovaným člověkem. Dělí se na hlavní dva proudy - tradicionalismus a generalismus.

principy, pojmy

Podstatou těchto teorií je předávání trvalých a na společnosti nezávislých hodnot. Dnešní systém školství poskytuje příliš hluboké vzdělání v úzkých oborech prakticky všem studentům. To paradoxně zužuje jejich rozhled a v podstatě snižuje celkovou kvalitu vzdělávání.

Tradicionalismus
Hlásá návrat k minulosti, zakládá na velkých dílech západního světa, humanismu, klasické kultuře a nezpochybnitelných poznatcích. Jde o návrat ke starým hodnotám (projekt Paedeia) a snaží se reorganizovat výuku. Druhý stupeň by měl hlouběji zkoumat velká díla minulosti, z dějepisného hlediska nabídnout ucelený a širší pohled společně se všemi souvislostmi, v oblasti techniky poskytnout obecné vzdělání (ale nikoliv přípravu na povolání) a také rozšířit výuku filosofie.

Generalismus
Zastánci tohoto proudu si dávají za cíl vytvořit střediska všeobecného vzdělávání. Toto vzdělání má přispět k rozvoji kritického myšlení, otevřenost ducha, chuťi bádat... (filosofie, literatura, etika, logika). Je třeba zkoumat a analyzovat různé interpretace lidského světa a naučit se rozpoznat pravé hodnoty. Toho je člověk schopen, ale pouze tehdy, má li dostatečně široké všeobecné vzdělání. Formování kritického myšlení je totiž nezávislé na obsazích.

BERTRAND, Yves. Soudobé teorie vzdělávání. 1. vyd. Oldřich Selucký. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5. Akademické teorie, s. 196-219.

historie

V 80. a 90. letech se v Severní Americe navracejí tradicionalistické, generalistické a elitářské teorie. V současnosti se opět začalo jednat o zhoubném vlivu dnešní demokratizace vzdělávání.

představitelé

Mortimer J. Adler
Allan Bloom
Jean-Maria Domenach
Éthiene Gilson
Jacques Laliberté

Vztahy a srovnání

Srovnání těchto teorií je velice obtížně. Každá z nich v sobě nese jistě něco podstatného a žádnou z nich není možné zavrhnout, či dokonce označit za mylnou. Je třeba se zamyslet nad současným stavem školství a pokusit se analyzovat podstatu dnešních problémů. Vzdělávání musí rozhodně spočívat v nových vzdělávacích strategiích, které budou přiměřenější ke globálnímu řešení problémů naší planety. Společnost by měla projít sociálními, kulturními a ekologickými změnami, aby se mohla dále rozvíjet. K tomu nám poslouží poznatky z těchto teorií a usnadní nám tak budoucí pedagogickou činnost.

Vztahy k ICT

ICT silně ovlivňuje současou společnost. Ať je to v ekonomické sféře, či v té sociální, je nutné na to brát ohled a mít stále na zřeteli její překotný vývoj. Dnešní způsob komunikace se nedá s minulostí srovnávat a je tedy nutné přehodnotit jistá stanoviska, která jsou již značně zastaralá. Vliv medií hýbe světem, informační exploze je v současnosti v plné síle. Bylo by vhodné tyto jevy respektovat a vzít si z nich to nejlepší, využít jejich potenciál a přizpůsobit si je ku prospěchu společnosti. Vzdělávací teorie jsou formovány tímto jevem a doufejme, že pouze k lepšímu. ICT bude nadále pronikat do životů lidí a do budoucna s nimi musíme počítat v nejširším měřítku. V této době se asi nejvíce rozšiřuje technologická teorie, které se opírá o využití počítačů , internetu a ostatních médií (ICT). Zdá se, že by tato teorie mohla v budoucnu přinest efektivnější a zároveň kvalitnější vzdělání, bude-li ovšem důkladně zpracována a její postupy budou alespoň částečně v souladu s nejnovějšími psychologickými a kognitivními teoriemi, které nám mohou v oblasti vyučování také mnoho nabídnout.

Díla


Cizí

BERTRAND, Yves. Théories contemporanies de l'éducation. 3e édition, 1993 - z francouzštiny přeložil Oldřich Selucký.
Praha : Portál, 1998 : c1993.ISBN 80-7178-216-5.


Odkazy

Wikipedia - virtuální encyklopedie
Dokument: Reformní pedagogika
Dokument: Vývoj pedagogického myšlení v 19. století