E. L. Thorndike (*1874 - †1949)

Hlavní strana

Životopisná data

Galerie portrétů

 

Úvod

Život

Tento neobyčejný člověk, hnán pílí a pocitem být tím nejlepším, stanovující v nízkém věku řadu velkých teorií a myšlenek, se narodil 31.8. 1874 v massachusettském Williamsburgu ve Spojených státech amerických v rodině metodického pastora. Již od dětství byl spíše samotářský a často uchyloval se ke studiu. Vyznačoval se především velkou pracovitostí. S vynikajícími výsledky vystudoval Wesleyovskou univerzitu a na Kolumbijské univerzitě se seznamuje s Williamem Jamesem, autorem díla Principy psychlogie, jenž ho uchvátil, uvedl do tehdy rodícího se oboru vědecké psychologie a určil na dlouhá léta jeho další směr a počínání. Zde také úspěšně promuje. Později se na Harvardu seznámil s J.K. Cattellou, experimentujícím v té době s antropometrickými testy a získal doktorát z filozofie. S malou výjimkou nikdy neopustil Kolumbijskou univerzitu, které zůstal věrný až do dob druhé světové války a kde zároveň prováděl všechny své výzkumné práce. Ty během celé kariéry počínaje zlomovým rokem 1898 zvěčnil do padesáti knih a 500 odborných článků, vycházejících v mnoha světových periodicích. Jako příloha jednoho z nich dokonce vyšla i jeho doktorská práce zabývající se teorií učení. Postupně se stal prezidentem Americké psychologické asociace, zvolen byl též jako prezident Americké asociace pro rozvoj vědy. V roce 1917 byl vůbec jako první psycholog přizván do Národní akademie věd. Získává celou řadu ocenění a poct. Dále publikuje a je vědecky činný až do 40. let 20. století, kdy postupně odchází do ústraní. Umírá 9.8. 1949 v newyorském Montrose s titulem prvního muže americké psychologie.

Praxe

Bezesporu ho můžeme označovat za amerického psychologa a zoopsychologa. Často je neprávem považován za představitele funkcionalismu nebo behaviorismu. Hlavně k tomuto směru měl však později značné výhrady, i když ho svým dílem velmi obohatil. Sám se považoval za stoupence konekcionsimu, jehož teorii formuloval. Zabýval se problematikou lidského a zvířecího učení a zaměřoval se na otázky inteligence a výchovy. Položil základ učení založeném na spojení mezi stimulem a reakcí a forem jejich posilování. Je též autorem proslulých zákonů účinku a cviku, zdůrazňoval význam metody pokusu a omylu jako základní a nejdůležitější formy učení. Díky svým přesným výzkumům dodal význam filozofickým teoriím asocianismu. Většina všech jeho teorií a výzkumů se dočkala nástupců, jež je dále rozpracovali a pokračovali s nimi v následujících směrech. Dnes je jeho velký odkaz uznáván jak psychology, tak i pedagogy, filozofy a zoology mnoha, i značně odlišných, vyznání.

(Morton Hunt, Dějiny psychlogie a Alena Plháková, Dějiny psychologie, zdroj1, zdroj2)

[ Zpět ]

Charakteristika a definice

Následující kapitola shrnuje směry a teorie, pojící se s Thorndikovým výzkumem a objevy. Jsou zde uvedeny proto, aby čtenář získal ucelený přehled o jejich vývoji a návaznostech. Pro lepší přehlednost jsou uvedeni i autoři a zastánci spolu s letopočty a externími odkazy, vedoucími na další informační zdroje.

Behaviorismus (behavior = chování)

Definice: Behaviorismus je myšlenkový směr, v jehož centru zájmu stojí chování, jeho pozorování a analýza. Psychologie je podle pojetí behaviorismu čistě objektivní, experimentální přírodní věda. Jejím cílem je předvídání a ovládání chování. (odkaz)

Snaží se odpovědět na otázku podstaty mysli. Zakladatelem tohoto směru je J.B. Watson (behavioristický manifest 1913). Ten se snažil najít zákonitosti v chování člověka i zvířat vzájemnými vztahy mezi podněty a reakcemi různé složitosti. Probíhají náznaky toho, že mysl neexistuje nebo ji nemůžeme pozorovat, není však důležitá k vysvětlení chování, jež je tou viditelnou a nepopiratelnou činností, skutečným předmětem psychologie. Ta může být na vědecké úrovni odvozena od pokusů a fenoménů u zvířat. Existují dva různé principy toto vysvětlující. Teorie se postupně vytrácí a končí kolem roku 1930, kdy na scénu přichází nová generace behavioristů.

Zákon přirozeného učení (E. L. Thorndike)

Nejčastěji byla pro tyto pokusy využívána hlavolamová skříňka (puzzle-box, 2, 1897) či labyrint, v němž mělo umístěné zvíře za úkol uvést do chodu příslušný mechanismus k tomu, aby se z něj dostalo ven, popř. získalo potravu a byla tak navozena pozitivní reakce. Měřilo se, za jak dlouho toho živočich docílí při jednotlivých opakováních a kdy si činnost osvojí za zcela samozřejmou. Pro posílení negativní reakce byl využíván slabý elektrický proud či obdobný trest. Výzkumy byly prováděny i s ochucováním stravy či později při některých pokusech jiných autorů i odebíráním jednotlivých částí mozku zkoumaným živočichům a opakování daných úkonů se zvyšujícím se postižením. Došlo se tak mj. k závěru, že nezáleží na odebrané části, ale na množství. Obvykle byly používány kočky, kuřata a krysy právě kvůli jejich rychlému vývoji a dospívání.

Zvířata se nic nenaučila porozuměním, pouze nacházela spojitosti. Nic nevyvodila od dalších vězněných živočichů v téže místnosti, když došli k úspěchu nebo když jim Thorndike pomáhal. Dva po sobě jdoucí úkony v rámci hlavolamu si již polovina koček osvojit nedokázala, tři byly takřka nesplnitelné. Později se pak ukázalo, že různé druhy zvířat mají také rozdílné dispozice k jednotlivým činnostem a že jsou úkony, které si ani přes veškerou snahu nikdy neosvojí (např. aby holub začal mávat křídly).

Zákon podmiňování (I.P. Pavlov)

Na tuto zákonitost se přišlo prakticky náhodou při dlouholetém výzkumu zažívacího ústrojí a procesu trávení zvířat, kdy si kolem roku 1900 ruský fyziolog Pavlov a jeho asistenti všimli tzv. fenoménu slinícího psa. Celá druhá část jeho kariéry pak byla zasvěcena právě studiu jevů nazvaných podmíněné reflexy. Nejčastěji se jednalo o stimulaci zrakových a sluchových vjemů např. pomocí blikání metronomu, promítání kruhu na zdi či zvuku sirény. Zvířata na podnět reagovala sliněním v očekávání potravy, opět docházelo k posilování a následnému vyhasínání mozkových reflexů. Do Spojených států se takto koncepce dostala až relativně pozdě, přesto byla řadou odborníků pozitivně přijata. Jednotlivé zákonitosti pak byly upřesněny a přepracovány.

(zdroj 1, zdroj 2)

[ Zpět ]

Neobehaviorismus

Definice: Neobehaviorismus překračuje úzké zaměření klasického období a přiznává, že je v člověku i něco, co dokáže podnět zpracovat a že náš vztah k prostředí se nedá redukovat na pouhou S-R sekvenci. (odkaz)

Prvním velkým zastáncem neobehaviorismu byl E.C. Tolman, zabývající se taktéž učením zvířat a lidí. Zavedl pojem tzv. intervenující (zprostředkující, 1932) proměnné a začal rozlišovat mezi molekulárním (jednoduché fyziologické projevy) a molárním chováním (behaviorální struktury, jakými jsou opakující se potřeby s konkrétním cílem). Zpochybnil konekcionistické teorie učení s domněnkou, že krom nejjednodušších reflexů lze chování modifikovat na základě zkušenosti. Thorndikův zákon efektu považoval za přílišné zjednodušení a naděje vkládal do tzv. kognitivních map, tedy postupného osvojování poznatků o prostorovém uspořádání výzkumného prostoru (bludiště). Za zajímavost stojí zmínit, že se jeho bratr podílel na sestrojení atomové bomby za druhé světové války.

Watsonovu mnohdy zjednodušenou teorii a metodologii dále rozšířil C.L. Hull, který pojal behaviorismus jako kvalitní exaktní vědu podle newtonovské fyziky. To, co podle něj organismus dělá, je organizovaná entita, ne jen pouhá série reflexů. Chování se skládá ze sérií nebo řetězců spojených zvyků, z nichž každý je spojením stimulu a reakce (S-R spojení), které se vyvinulo jako výsledek posílení. Jedná se o upravenou verzi Thorndikova zákona účinku, v níž je každý účinek a pud matematickým vzorcem. Tato těžkopádná teorie byla často využívána a citována až do 70. let 20. stol., kdy se pozvolna vytratila.

Třetím z nového směru byl již zmiňovaný Skinner, podle něhož neexistuje myšlení, paměť ani rozum, ale vše jsou pouhé verbální konstrukce utvrzené zákonem odměny a trestu (viz jeho dílo a následný projekt Walden II.).

[ Zpět ]

Konekcionismus (connection = spoj)

Definice: Konekcionismus popisuje mentální reprezentace a procesy stejným způsobem, jako jsou definovány neurony a jejich spoje. (Vladimír Rambousek, Edukační technologie)

Jedna z mnoha výchozích teorií učení vybudovaná na základě podmíněného reflexu z hlediska fyziologie. Koncepce psychologie vycházející z takového předpokladu, že chování člověka i vyšších živočichů závisí na postupném vyváření nervových spojů mezi podnětem, danou situací a konkrétní reakcí. Jednotlivé informace lze rozdělit na elementární součásti zvané uzly, mezi nimiž existují spoje s rozdílnou vazbou. Ty vytvářejí velké sítě, na nichž dochází k pozměňování síly spojů. Výstupy tak mohou být silnější než vstupy samotné.

Klasické podmiňování (I.P. Pavlov)

Definice: Klasické podmiňování je typ učení, při kterém se vytváří podmíněný spoj na základě opakování. (odkaz)

Základ položený v Rusku při výzkumu slinného reflexu kolem roku 1903. Nepodmíněný reflex se stává podmíněným na původně neutrální podnět. Tato metoda zahrnuje pojmy vyhasínání, proces generalizace a diferenciace neboli diskriminace, souhrnně označované jako druhá signální soustava (způsobilost reakce na slovní podněty). V případě vyhasínání dochází k útlumu nervové činnosti, není-li podmíněný podnět posilován. Generalizace podnětu je tendence rozšíření osvojené reakce i na obdobné podněty, v případě diferenciace je tato snaha opačná. Tato metoda se dnes využívá při učení emočních reakcí. [ Dále ]

Instrumentální podmiňování (E. L. Thorndike)

Definice: Instrumentální podmiňování je typ učení, při němž se úspěšné jednání stává nástrojem k dosažení uspokojení. Neúspěšné je naopak z repertoáru chování vyřazeno. (Alena Plháková, Dějiny psychologie, s. 155)

Základem učení je instrument, což je nástroj k získání pozitivního efektu, představujícího nově naučené reakce. Klíčovým prvkem změny je reflex, ne podnět. Nepodnětný neutrální reflex při náhodných pokusech je odměněn a stává se naučeným chováním. Posilují se ty formy učení, které jsou úspěšné nebo k úspěchu vedou. Učení tedy probíhá na základě spojů podle tří následujících zákonů učení. Tato teorie vznikla kolem roku 1911.

Zákon účinku (efektu)

Jedná se o trýznivý účinek pokusných skříněk, kdy jeden uspokojivý efekt potvrzuje (posiluje) spojitost reakcí a podnětů a oslabuje nebo vylučuje jiné. Účinek jednání ve skutečnosti rozhoduje, zda se stane reakce na daný podnět nebo ne. Pozitivní účinky chování vedoucí k uspokojení z úspěchu posilují spoj mezi podnětem a reakcí, negativní důsledky pak daný spoj zeslabují. [ Dále ]

Zákon cviku (frekvence)

Reakce za neměnných ostatních podmínek bude spjatá s podnětem tím pevněji, čím častěji se s ním bude spojovat a čím bude větší doba a síla tohoto spojení. Spoje se zesilují opakováním, nečinností slábnou. [ Dále ]

Zákon pohotovosti

V souvislosti s motivací podmiňuje připravenost a potřeba činnosti snahu k dobrému výkonu. Nemotivovaná činnost vede k opaku. [ Dále ]

Metoda pokusu a omylu

Význam pokusu a omylu (trial and error) jako hlavní formy učení je u Throrndika velmi významný. Tvrdí, že pouze touto cestou lze dosáhnout dobrých výsledků, a to právě díky výše uvedeným zákonitostem.

Thorndike sám spolu s pozdějšími badateli upravil zákon účinku a upřesnil zákon cviku. Ty se pak staly základem behaviorální psychologie člověka i zvířat, jejichž výsledky jsou totožné s tím rozdílem, že množství i jemnost a složitost buněčných struktur odpovídá množství možných asociací. Člověk se vyvíjí tak pomalu, protože se učí metodou postupného přibližování s náhodným úspěchem, tedy stejnou metodou, jakou si živočichové osvojují asociace.

Operantní (operační) podmiňování (B. F. Skinner)

Definice: Operantní podmiňování je druh učení, při kterém se mění pravděpodobnost výskytu aktů chování (operantů) na základě jejich důsledku. (Alena Plháková, Dějiny psychologie, s. 165)

Rozvinutí Thorndikovy teorie v 50. letech 20. století (počátek v roce 1938). Skinner vycházel z toho, že chování se skládá z prvků nazvaných operanty, které produkuje organismus jako spontánní reakce na nerozlišené předměty. Pracuje s pojmy pozitivního a negativního zpevnění (posílení) symbolizujících odměnu a odstranění rušivého podnětu z dosahu organismu. Dojde-li ke zpevnění, šance na jeho opakování je následně vyšší. Každý náhodný pohyb operující v prostředí je operantem. Odměníme-li ho, získáme podmínění. Pokud odměníme řadu náhodných pohybů, můžeme postupně formovat chování, které není součástí původní výbavy. K tomuto účelu vytvořil speciální skříňku (tzv. Skinnerův box, 2), posilující reakce (např. automatické vsypání potravy do klece namísto uvolnění vrátek). Skinner tak využíval své nadprůměrné manuální zručnosti, kteroužto disponoval. Pokud tedy vše shrneme, zatímco u klasického podmiňování dochází ke zpevňování podnětu, v případě podmiňování operatního je zpevňujícím činitelem odezva.

Programové (programované) učení

Výsledkem je dnes již překonané programové učení (1953), založené na zpětné vazbě, kontrole učení probíhajícího bez učitele a přeneseného na žáka za postupného směřování ke konečnému cíli (aproximace). Náročnost mezi známým a neznámým učivem je odstupňována tak, aby byly rozdíly co nejmenší a žák tak měl možnost přistupovat k cíli bez omezení plynulosti a rychlosti díky správným odpovědím za neustálého zpevňování odměnami, aby zůstala kladná motivace. Důležitý je také aspekt individuálního tempa žáka. Složité kroky se zde rozkládají na jednotlivé části v logickém sledu. Hned vzápětí přicházejí otázky a na ně správné odpovědi. Jedinec má vědomí správnosti a dochází k bezprostřednímu posílení. Došlo se však ke zjištění, že atomistické metody programového učení nemohou poskytnout vše potřebné, k učení je třeba také holistické (hierarchické) myšlenkové struktury.

S tím přicházela i vlna tvorby nových učebnic a učebních plánů. Tato populární koncepce však měla i své trhliny. Zatímco pro sebevzdělání byla skvělým nástrojem, atomistické metody neposkytly při vyučování vše potřebné. Oddálené posílení se totiž ukázalo v delších časových horizontech jako užitečnější než bezprostřední odměna. Po Skinnerově utopickém díle Walden II., v němž tyto myšlenky najdeme a které pojednává o obrazu přátelské společnosti budované pomocí pozitivního zpevňování kýženého chování s úplnou absencí chování nepřizpůsobivého, vznikl i stejnojmenný neúspěšný projekt ověřující tento stav v praxi. Programové učení vykazuje po drobných modifikacích skvělé výsledky nejen jako doplněk při vyučování, ale také např. v oblasti psychiatrických léčeben, kam bylo nasazováno za účelem vyšetření mentálních a emocionálních poruch (drobné odměny za malé změny v nežádoucím jednání ve formě výhod).

Černá skříňka

Tímto pojmem nazýval Skinner věc, ve které je uloženo vše nepřístupné běžnému pozorování, tedy emoce a kognitivní procesy. On sám se soustřeďoval pouze na sekvence motorického chování při zkoumání jejich ovlivnění a dosažení přetrvávající změny. To po jistou dobu vyvolávalo mylné mínění, že vše ostatní není vůbec nutné zkoumat.

(zdroj 1, zdroj 2, Morton Hunt, Dějiny psychlogie a Alena Plháková, Dějiny psychologie)

[ Zpět ]

Funkcionalismus

Definice: Funkcionální psychologie chápe jedince jako psychofyzický celek, který studuje v jeho vztazích ke světu. Její představitelé jsou přesvědčeni, že vědomí je především řídící fenomén a druhy vědomí odpovídají jednotlivým fázím obecného procesu řízení. (Alena Plháková, Dějiny psychologie, s. 105)

Chápe mysl jako souhrnné pojmenování pro systém funkcí psychofyziologického organismu. Místo analyzování elementů vědomí by se měla zkoumat adaptace vůči sociálnímu prostředí. Právě zájem o adaptaci byl ovlivněn populárním dílem Darwinovým a Jamesovým (Principy psychologie, 1932), o které se aktivně zajímal i Thorndike. Ve Spojených státech se jednalo především o opozici vůči některým formám strukturalismu.

Asocianismus

Definice: Asocianismus vysvětluje psychické dění především na základě asociací (spojů) mezi psychickými obsahy. Alena Plháková, Dějiny psychologie, s. 36)

Díky přesným Thorndikovým výzkumům v oblasti psychologie byl konečně dodán význam právě této teorii stanovené Jamesem Millem v roce 1829 jako analýze jevů lidské mysli. Ta zdůrazňuje existenci neredukovatelných elementů duše, tedy asociací, díky nimž a jejich kombinacím lze vysvětlit veškerou psychickou aktivitu včetně myšlení. Podpořil C.L. Morgana ve výhradě proti předpokladům vyšších duševních funkcí v případech, kdy lze chování vysvětlit těmi nižšími. Ač bylo v tomto směru užíváno časté experimentální metody se zvířaty, která se ještě dlouho udržela, nedokázal nakonec psychické procesy vysvětlit a na začátku 20. stol. začal upadat.

[ Zpět ]

Vztahy k edukačním technologiím

Zde se seznámíme se vztahy, které měl Thorndike k edukačním technologiím. Opět jsou zde uvedeni i další autoři, k nimž se daná témata taktéž váží.

Použití duševních testů

Jako jeden z prvních badatelů využil Thorndike v praxi antropometrických testů a to v době, kdy se u J.K. Cattella, průkopníka této metody, připravoval na svůj doktorát z filozofie. Na téma duševních a sociálních měření a později i měření inteligence napsal několik odborných publikací a vedl na toto téma řadu výzkumů. Jedním z jejich výsledů je i do češtiny přeložený spis Osobitost (Individuality). Je mu také přisuzováno stanovení stupnice pro měření dětského psaného projevu.

Thorndike a jeho studenti užívali měření inteligence na lidech a to již v roce 1903. Než Spojené státy vstoupily do první světové války, byly vyvinuty metody pro měření široké škály schopností a úspěchů. Během 20. let 20. stol. vyvinul testy inteligence složené z doplňování, aritmetiky, práce se slovníky a s různými dalšími úkoly známé pod souhrnným označením CAVD. Tento nástroj měl za cíl měřit intelektuální úroveň na absolutní stupnici. Základní logika testu předpovídala prvky budoucí tvorby testů a nakonec se stala základem pro moderní zkoušky inteligence.

Kromě problematiky lidského a zvířecího učení se Thorndike zaměřil také na otázky inteligence a výchovy. Podle jeho teorií jde myšlení stranou, protože je nehmotné. Samotná duše člověka pak umírá s jeho schránkou.

(E. L. Thorndike, Osobitost,  Morton Hunt, Dějiny psychlogie, zdroj)

Frekvence nejčastěji užívaných slov

Thorndike také pracoval na výzkumu o frekvenci slov, jehož údaje se nakonec staly opěrným bodem pro výuku základů angličtiny. Měřením textů a spisů s rozsahem kolem 4,5 miliónu slov zjistil nejužívanější slova. Do první tisícovky se stejně jako v jazycích jiných vešlo i slovo „škola“. Toto pravidlo platí i pro Českou republiku, kde bylo později potvrzeno. O řadu let později po Thorndikově smrti vyšel slovník v knižním vydání.

(Morton Hunt, Dějiny psychlogie, zdroj)

Monografie Pedagogická psychologie

Trojdílný svazek vytvořený pro školskou potřebu. V Čechách vyšla jeho zkrácená verze díky překladu Ladislava Urbana a Václava Příhody. Publikace obsahuje statistické metody pro řešení individuálních problémů, vytvořené stupnice a tabulky, získané a ověřené výzkumem. Dále popisuje vývoj dítěte, jeho původní a získané rysy, teorii dědičnosti, odlišnosti pohlaví, jednu kapitolu věnuje také výjimečně nadaným dětem, jimž by se měl dát prostor. Odmítá autoritu Herbarta (zastánce pamětného učení a frontálního vyučování, kdy učitel s vedoucí rolí působí na žáka a umožňuje mu postupné uspořádávání a usouvztažňování ryze mechanických představ) i Fröbela (dětská zaměstnání a didaktické hračky, tzv. dárky) a kriticky se staví k mnoha studiím i pracem svých předchůdců a současníků.

(E. L. Thorndike, Pedagogická psychologie)

[ Zpět ]

Závěr

Z mnoha lidí na světe právě Thornidke ve svém boji uspěl a stal se váženým vědcem, psychologem i pedagogem. Dnes již jen velmi těžko spočítáme, do kolika oborů svými poznatky přispěl nebo nakolik ovlivnil jejich další působení. Jasné je to, že ve své době posunul řadu zažitých stereotypů a napomohl k dalšímu rozvoji současně platných teorií. Byť se cítil jako konekcionista, byl nepřímým behavioristou a za svého klasika jej považovali i kognitivisté. Jistě byl také ovlivněn Jamesovým funkcionalismem. Přesto si našel vlastní cestu a prokázal, že žádný z vědních oborů doby se nedá zastavit a prohlásit za uzavřený. Vždycky se najdou další možnosti, na nichž je možné a zároveň i nutné stavět.

Smutným faktem dnešní doby je naprosté minimum relevantních zdrojů, jež by případným zájemcům usnadnily studium Thorndika a jeho cenných výzkumů. Mnohé se omezují jen na základní body, jsou značně neúplné nebo dokonce zavádějící a rozcházejí se ve zcela základních faktografických údajích. Jiné se o něm jen bez další vazby stručně zmiňují, byť ho označují za důležitého. Proto bylo cílem této práce všechny dostupné monografické i elektronické informace získat, ověřit a uspořádat tak, aby vznikl co nejvíce podrobný přehled, rovnoměrně pokrývající jeho odborný život s přesahem do života osobního. Odkaz a dílo Edwarda Lee Thorndika jsou totiž i dnes stále živé.

Ve stejných šlépějích ho následoval i jeho syn Robert, vedoucí výzkum v oblasti psychologie zvířat i lidí. Ten se dále zabýval psychometrikou a pedagogickou psychologií, kde se zasloužil o rozvoj v oblasti testování kognitivních schopností. S dalšími spolupracovníky připravil na toto téma test, který byl v roce 1954 standardizován a v pozdějších letech se stal široce užívaným. (zdroj1, zdroj2)

[ Zpět ]