Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta

Katedra informačních technologií a technické výchovy



Web 2.0 a jeho vliv na oblast vzdělávání

(Edukační technologie 2008/2009)


Jaroslav Mašek, AJ-TIV

(leden 2009)



Obsah


Úvod
Web 2.0 – charakteristika
1. Co je a co není Web 2.0
2. Web 2.0 – společné sdílení inteligence
3. Web 2.0 kvadrant – odvození základních charakteristik
4. Vzdělávací projekty založené na Webu 2.0
Škola 2.0 - rozvoj internetu 2. generace ve škole
1. Web 2.0 ve výuce i mimo výuku
2. Kritika Webu 2.0
3. Ničivá inovace Webu 2.0 ve školství
Vliv Webu 2.0 na společnost
Cloud Computing 2.0 – zamyšlení nad budoucností (závěr)
Použité zdroje
Další zdroje k tématu
Odkazy uvedených aplikací


pdf verze dokumentu




„Představte si svět, ve kterém každý člověk na této planetě má neomezený přístup k celému lidskému vědění.“

Jimmy Wales, zakladatel Wikipedie

(přeloženo z Wikimedia Foundation)



Úvod

S pojmem Web 2.01 se v posledních letech setkáváme čím dál tím častěji. Když v září 2005 dosáhl počet výskytů tohoto výrazu na Googlu čísla 9,5 miliónů, bylo to o rok a půl později, v únoru 2007, již 15 krát tolik, přesněji 135 miliónů citací. I přes tato čísla se zdá, že mnoho lidí dnes stále netuší, co přesně tento pojem znamená a nazývají Webem 2.0 takřka vše, co začíná adresou http://. Z fenoménu s názvem Web 2.0 se tak časem stala spíše módní záležitost a jakýsi trendový výraz (buzzword) či marketingový tah, jehož použitím se mluvčí či daná společnost dostala do pozice tzv. „být IN“. (1, s. 2)

Co nám však technologie Web 2.0 skutečně přináší, anebo spíše, jaký má na nás vliv v každodenním životě a potažmo v oblasti vzdělávání, je otázkou, která dnes stojí před námi.

____________

1 Označení Web 2.0 použili poprvé Tim O'Reilly a Medialive International v roce 2004 jako označení nové generace webu. (2)



Web 2.0 – charakteristika


1. Co je a co není Web 2.0

Celý koncept Webu 2.0 nemá ostré hranice, jak říká Tim O’Reilly, jde spíše o jakýsi gravitační střed či jádro (Gravitational Core). Stručně řečeno, jde o soubor principů, kde prvním a základním prvkem je web jako platforma. Je zjevné, že bez této platformy by Web 2.0 nikdy nemohl existovat.

Jak tedy jednoduše rozlišit, co je Webem 1.0 a co již Webem 2.0? Je jisté, že přesná hranice neexistuje, přesto jednoduchou paralelou pro vysvětlení rozdílu těchto technologií, nebo chcete-li platforem, by mohla být dvojice jmen Netscape a Google, kde první jmenovaný je klasickým představitelem standardů Webu 1.0 a druhý zcela jednoznačně představitele standardů Webu 2.0. Zatímco společnost Netscape, objevující se na počátku softwarové revoluce v 90. letech a proslavená asi nejvíce svým webovým prohlížečem Netscape Navigator, lze charakterizovat jako klasického představitele pro řešení orientovaná na programy pro koncové stanice (stand-alone software), se svým standardním „koloběhem“ vydávání nových verzí daného programu, je Google jednoznačně synonymem pro službou orientované aplikace, tedy takové, kdy převážná část všech činností probíhá nikoliv u uživatele, ale na straně internet serverů. Když se v současnosti (leden 2009) řekne Google, většina lidí si toto jméno spojí s dnes již ortodoxně známým vyhledávačem internetu. A toto je také exemplární příklad základního principu, na kterém si tato organizace vydobyla své postavení, tedy orientace na serverové aplikace, postupně zaměřené i na technologie a služby Webu 2.0. (1, s. 3)


2. Web 2.0 – společné sdílení inteligence

Zabývat se rozborem několika desítek či stovek služeb a systémů, běžících dnes na platformě Web 2.0 by mohlo být jistě zajímavé. Vzhledem k našemu zaměření na Web 2.0 a oblast vzdělávání se však nyní soustředíme převážně na ty projekty, které souvisí přímo či nepřímo právě s oblastí vzdělávání. Pokud jsme jen velmi stručně v předchozím textu nastínili, v čem se nová generace webu liší od té předchozí, jednu ze zásadních a tedy velmi důležitých vlastností Webu 2.0 jsme zatím nezmínili. Jde o společné sdílení informací mezi uživateli konkrétní služby v dané komunitě, přesněji sociální síti. Někteří autoři a odborníci v oblasti informačních technologií dokonce dávají rovnítko mezi pojem Web 2.0 a sociální síť.

Na tomto místě jistě stojí za zmínku alespoň stručný výčet současných nejvýznamnějších projektů Webu 2.0. Za oblast sociálních sítí patří mezi ty největší především: Facebook, LinkedIn, YouTube, Flickr, Pandora Radio a různé formy bloogingu či wikis (př. Wikipedia), za oblast online aplikací bychom mohli zmínit ZOHO či Google Docs. Přestože by se, zejména v první skupině jmenovaných, s jistou dávkou nadsázky dalo v mnoha případech mluvit o webech se vzdělávacím zaměřením, jde především o služby založené na různé formě komunikace či sdílení dat různých formátů a obsahu mezi uživateli. K některým z nich se v závěru ještě vrátíme.


3. Web 2.0 kvadrant – odvození základních charakteristik

Jednotlivé projekty Webu 2.0 lze, podle charakteru příslušných služeb, rozčlenit do čtyř kvadrantů, mezi kterými existují vzájemné vazby, jak ukáže následující obrázek. Před samotným popisem těchto kvadrantů jen připomeňme sedm hlavních charakteristik Webu 2.0.
Jsou to:

- Participace jako základní princip, který pohání Web 2.0
- Standardy pro funkci webu, zajišťující provoz aplikací a integraci mnoha elementů webu
- Decentralizace distribuce obsahu přes mnoho systémů spíše než jejich udržování na jednom místě
- Otevřenost v postoji člověka pro zpřístupnění daných aplikací a jejich obsahů
- Modularita ve formě mnoha vzájemně provázaných a integrovaných komponent tvořících celek
- Uživatelská správa vlastního obsahu a identity
- Identita (obecně kritický prvek Webu 2.0 a internetu) reálná či volená pro dané interakce
(7)

Stručný popis jednotlivých kvadrantů s příslušnými charakteristikami Webu 2.0:

kvadrant I
– od widgetů a komponent ke sdílenému obsahu = modularita, standardy -> otevřenost


kvadrant II
– od sdíleného obsahu a jeho hodnocení směrem k sociální síti = otevřenost -> participace


kvadrant III
– od hromadění a rekombinace k doporučení a filtrování = identita -> uživatelská správa


kvadrant IV
– od doporučení a filtrování přes kolaborativní filtrování směrem k sociální síti = uživatelská správa -> participace / decentralizace



zdroj: Future Exploration Network



4. Vzdělávací projekty založené na Webu 2.0

Faktem zůstává, že mnoho Web 2.0 projektů přímo nebo velice blízce souvisí se vzděláváním. Za všechny vyjmenujme alespoň ty nejvýznamnější, jako jsou Wikipedie nebo Moodle.

Lépe než nazývat Web 2.0 pouze jako sociální síť, by tedy bylo použít výraz participace či kooperace, a pokud mluvíme v souvislosti s Webem 2.0 o vzdělávání, pak přímo mluvme o participaci edukačního prostředí. (3)

Uvádíme-li zde Wikipedii, mluvíme ve skutečnosti o systému Wiki technologie, založené na vytváření a aktualizaci stránek s obsahem konkrétního charakteru. Moderní systémy Wiki pak do sebe integrují různá další řešení z oblasti Webu 2.0, jako jsou možnosti vkládání různých objektů (výukových či jiných), a tím se mění z běžného statického veřejného webového obsahu na systémy, umožňující, dříve pouhým čtenářům, dnes participujícím uživatelům, podílet se na daném obsahu. (2) Podobným způsobem integrace nástrojů a služeb rodiny Webu 2.0 se pak rozšiřují i ostatní vzdělávací systémy jako například již zmíněný Moodle.

Forem participace uživatelů, v případě edukačního prostředí mluvme konkrétně o studentech, je stále více, a neustále se rozšiřují. A tak čím dál častěji můžeme magickou číslovku 2.0 vídat za názvy, kde bychom to dříve nečekali. Jedním takovým příkladem je i Škola 2.0.



zdroj: learnitlists


Škola 2.0 - rozvoj internetu 2. generace ve škole


1. Web 2.0 ve výuce i mimo výuku

Participace na úrovni služeb Webu 2.0 značně zasáhla i do instituce školy. Pokud jsme v úvodu zmínili skutečnost, že Web 2.0 by nemohl existovat bez platformy webu, stojí nyní za zmínku jiná, neméně významná skutečnost, bez které by systém Web 2.0 jen stěží mohl fungovat. Jsou to samotné digitální technologie, které komunikaci a vzájemnou kooperaci na úrovni Web 2.0 služeb dnes dovedou zprostředkovat. Technologie jako bezdrátové či mobilní sítě na straně jedné a přenosné počítače a komunikátory na straně druhé velmi rychle pronikly i do instituce školy. Tak jako se vlivem všech nových technologií změnila naše společnost, změnila se i škola.

Velmi trefně celou situaci kolem těchto změn vyjádřil Michael Wesch, kulturní antropolog z Kansas State University, ve svém článku A Vision of Students Today (& What Teachers Must Do), v rámci fóra Brave New Classrooms 2.0 pořádaného na Britannica Blogu.

„Škola se změnila. V prostoru kolem nás je něco nového. Není to nic menšího než produkty vytvořené více jak miliardou lidí propojených počítačovou sítí, jež představují přes 2000 gigabytů nových digitálních informací každou vteřinu. Přestože většina našich učeben byla budována s předpokladem, že získat informace je obtížné, dnes všechny vědomosti lidstva do těchto prostor pronikají a vznášejí se nad nimi stále dostupné prostřednictvím laptopů, mobilů nebo iPodů. Posluchárny postavené původně k tomu, aby zajistily přenos znalostí od autority zosobněné učitelem dolů do auditoria, jsou najednou naplněny všudypřítomným mrakem informací, v němž se znalosti nehledají, nýbrž vytvářejí, a autorita se musí dlouhodobě budovat spoluúčastí a diskusemi. Naši studenti nám zkrátka naznačují, že zdi našich učeben přestaly plnit funkci hranice oddělující prostor uvnitř od vnějšího.“ (4)

Podobně jako jakékoli kooperativní vyučování klade značně vysoké nároky na učitele, nebude tomu jinak ani v prostředí, které popisuje Michael Wesch. V situaci, kdy žák si může dohledat veškeré detaily o probírané látce okamžitě v průběhu učitelova výkladu, a to i do mnohem větších podrobností, než má i sám učitel v dané situaci možnost obsáhnout, například z důvodu omezené časové dotace pro danou problematiku, klade výše popsaná situace nejen vysoké nároky na úroveň znalostí učitele, ale v případě diskuse pak také vyžaduje jeho značnou dávku empatie a schopnosti řízení a facilitace. Učitel by však neměl tento digitální mrak informací rozehnat, ale navést správným směrem. Delegování části probírané látky na přítomné studenty připojené do internetu, může obohatit konkrétní výuku o další participativní prvek.

Vraťme se ale ještě k samotnému využití Webu 2.0 ve škole. Steve Hargadon, ředitel programu konsorcia CoSN K12 Open Technologies Initiative a zakladatel sociální sítě Classroom 2.0 se k využití Webu 2.0 ve škole vyjadřuje takto:
„Web 2.0 bude významnou součástí vzdělávání zítřka, a proto by se měl stát též nedílnou součástí našich vzdělávacích institucí. Chci-li učitele trochu pozlobit, tvrdím, že odpovědí na jejich stesky ohledně informační přesycenosti dneška je vytvářet informace nové (a učit je tvořit).“
I přes příležitostné a často nevhodné využití technologií má, podle Hargadona, Web 2.0 pozitivní vliv. Uveďme si zde jen výčet několika vlastností, které uvádí jako doklad tohoto svého tvrzení, a které současně velmi vystihují charakteristiky Webu 2.0 a ukazují, jak moc souvisí právě Web 2.0 s edukací. Hlavní atributy Webu 2.0 podle Steva Hargadona jsou: zájem, opravdovost, zapojení, otevřenost, spolupráce, tvořivost, osobní nasazení, diskuse, asynchronní komunikace, aktivizace a kritické myšlení. Asi stěží bychom hledali lepší a detailnější výčet toho, co bychom jako učitelé tak rádi v hodinách u žáků rozvíjeli.

Mohli bychom se nyní ptát proč, po výčtu všech uvedených charakteristik, se digitální technologie a s nimi i Web 2.0 doposud do patřičné míry ve škole nerozvinuly. V úvodu svého příspěvku Steve Hargadon o využití technologií píše:
„Již 25 let sledujeme, jak přichází jedna vlna módního zavádění počítačů do škol za druhou, každá slibujíc reformu výukových metod. Proto je absolutně na místě být skeptický k vyhlášením slibujícím technologické eldorádo. Na výbavu škol byly utraceny miliony dolarů, ne-li více, a většina z nás stále oprávněně tvrdí, že dopad na výukové výsledky byl malý, ne-li žádný.“
Jak moc to připomíná naše školství. Nicméně i přes uvedenou kritiku Hargadon uvádí 5 bodů – návrhů do diskuse nad stávající situací. Dali by se stručně shrnout takto:

1. Sociální sítě si za dobu své existence vydobyly nedobrou reputaci, vykazujíce velkou míru nevkusu a vulgarity.
Je to způsobeno hlavně tím, že se od počátku těchto aktivit zúčastnilo málo takových lidí, kteří by mohli být ostatním příkladem.
2. Web 2.0 nemůže být do výuky integrován bez soustavné dostupnosti technologií všemi učiteli i žáky.
3. Učitelé potřebují čas a přípravu, aby byli připraveni vhodným způsobem tyto nástroje používat.
4. Ochrana proti rizikům spojeným se zneužíváním internetu je nutná, ale vytváří značné překážky výukovému využití.
5. Další postup informační revoluce je nepředvídatelný, a tak nelze ani jasně definovat nejvhodnější způsoby implementace technologií do výuky.
(4)

2. Kritika Webu 2.0

Přesto i přes vysoké nároky na učitele by se mohlo zdát, že pokud se digitální technologie ve spolupráci se službami Webu 2.0 použijí správně, jde výhradně o pozitivní záležitost, která může samotnou výuku jen obohatit. Jak se však ukazuje z příspěvků dalších autorů uvedeného fóra pořádaného Britannicou, není situace vždy tak zcela jednoznačná. David Cole, profesor přednášející právo na Georgetown University, poukazuje na fenomén, který se v posledních letech při výuce na našich školách také do značné míry rozšířil. Jak říká profesor Cole, jeho problém je v tom, že není schopen na svých přednáškách udržet pozornost posluchačů vybavených laptopy s internetem. Studenti jsou tak v neustálém pokušení nechat svou pozornost odlákat webem, mailem, nákupy, hrami, chatováním apod. Navíc je to nakažlivé. Jeden začne, a za chvíli to dělá každý. David Cole proto laptopy ve svých hodinách zakázal. Navíc je přesvědčen, že ručně dělané poznámky nutí studenty se mnohem více zamyslet nad tím, co se dozvěděli. (4)

Otázkou zůstává, jestli v době všech novodobých technologií, jako jsou kapesní komunikátory a podobná zařízení se zabudovaným mobilním internetem, zákaz samotných laptopů něco řeší. Nakonec mnoho z dnešních notebooků lze také použít ve formě Tablet PC a ručně napsané poznámky si vzápětí ihned uložit. Jak je vidět, záleží na konkrétním edukačním prostředí a na tom, co komu víc vyhovuje a na co klade důraz.


3. Ničivá inovace Webu 2.0 ve školství

Vraťme se ještě jednou k diskusi pořádané na Britannica Blogu a to především kvůli teorii Ničivé inovace (Disruptive Innovation), která se zde objevila. Konkrétně ji uvádí Michael Horn těmito slovy:
„Má-li dojít k inovaci, musejí se výukové metody změnit zásadním způsobem (ničivě). Proto bychom se neměli snažit technologie integrovat do stávajících školních postupů.“
Horn pak dále zmiňuje teorii mnohočetné inteligence profesora Howarda Gardnera a vyvozuje z ní potřebu budovat výuku jako modulární systém, kde má každý žák možnost volit si cestu podle svých schopností a zájmů. Protože je podle něj něco takového ve třídách se čtyřiceti žáky velmi obtížně realizovatelné, přichází zmíněná teorie ničivé inovace s řešením ve formě eLearningu, nabízeného prostřednictvím virtuálních škol. (4)

A tak nejsme daleko od výhradně online vzdělávání, tedy již bez přítomnosti fyzického učitele, a jen za pomocí technologií a služeb Webu 2.0, Cloud Computingu a dalších, a to už od úrovně základního vzdělávání.



zdroj: Britannica Blog


Samozřejmě že online výuka je již dnes u nás v mnoha podobách realizována. Za všechny zmiňme systémy jako Moodle nebo WebQuest.
I přes tento synchronní způsob výuky jde stále o různou podobu doplňkové formy konkrétních kurzů daného předmětu, kde zůstává hlavní a klasickým způsobem edukačního procesu fyzická přítomnost učitelem.

Jistě si oba přístupy, tedy na jedné straně výhradně online vzdělávání bez návštěvy školy a bez fyzického kontaktu s konkrétním učitelem či na straně druhé klasické pojetí doplněné o online vyučovací metody, najdou své příznivce i odpůrce, nicméně tím bychom se příliš vzdálili od našeho tématu Webu 2.0. Jisté je to, že na podobný zákon, který byl nedávno schválen ve Spojených státech, kdy ve všech 67 tamních školských obvodech musí od příštího školního roku nabízet kromě stávajících prezenčních typů studia na všech úrovních též studium online a tedy kdo má zájem, musí dostat možnost celé povinné vzdělání absolvovat bez toho, že by kdy osobně do školy vstoupil, si u nás ještě dlouho počkáme a na místě je otázka, zda by takovýto zákon měl v našem vzdělávacím systému vůbec šanci na to, aby byl schválen. (5)


Vliv Webu 2.0 na společnost

Při úvahách nad využíváním Webu 2.0 v podobě všech nejvýznamnějších projektů současnosti (leden 2009), jako jsou sociální sítě (Facebook, LinkedIn), sdílení hudby (Pandora Radio, Last.fm), videa (YouTube), fotografií (Flickr) a textového obsahu různé podoby (Wikis – př. Wikispaces aj., Blogger, Delicious), se nabízí otázka, zdali je to právě technologie Webu 2.0, která tím, že nabídla tyto a mnohé jiné tzv. participativní technologie, v lidech tuto doposud dřímající touhu po kooperaci a podílení se na téměř čemkoliv probudila, anebo to prostě tito lidé začali používat jen proto, že se takováto či jiná možnost najednou objevila. Osobně se domnívám, že pravda je tak někde uprostřed, možná blíže k touze po kooperaci a chuti se podílet na tom, co lidi zrovna zajímá. Na druhou stranu, když již takováto technologie vznikla, proč ji nevyzkoušet, zvlášť poté, co například slyšíme, že jsme už poslední, kdo ji ještě nepoužívá. Ano, už zde zmíněný trend „být IN“ hraje také významnou roli. Věty jako „Ty ještě nejsi na Facebooku? Přece, kdo není na Facebooku, jako by ani nebyl.“ a jim podobné, slýcháváme dnes čím dál častěji. A tak se často stává, že lidé začnou používat danou službu prostě jen proto, že ji používají ostatní.


Cloud Computing 2.0 – zamyšlení nad budoucností (závěr)

Je zřejmé, že příchod Web 2.0 technologií pouze nastartoval další vývoj internetu, nazývaného dnes jako Internet 2. generace. Upřímně je však nutné poznamenat, že marketingový výraz Web 2.0 již dnes tolik netáhne. Ten postupně nahrazuje termín jiný, a to Cloud Computing.

Cloud Computing se může jevit jako další buzzword a v mnoha směrech tak tomu dnes skutečně je. I na něj, podobně jako na pojem Web 2.0 najdeme až 15 miliónu webových stránek, ani na jedné ale nenajdeme spolehlivou a jednoznačnou definici. Vlastně žádná zatím ani neexistuje a stále se ještě rodí. Různé podoby Cloud Computingu tu totiž jsou již dlouhou dobu (za všechny zmiňme alespoň Google Docs či z poslední doby Microsoft Mesh). A jak je vidět, ani největší giganti a rivalové současného IT světa, Google a Microsoft nejsou v rozsahu tohoto pojmu za jedno. Zatímco pro Google je Cloud Computing v současné době klasická webová aplikace počínaje Gmailem a konče třeba již zmíněnou webovou kanceláří Google Docs, Microsoft míří výš a přemýšlí o plnohodnotné aplikační virtualizaci a streamování programů z internetu. A to je vlastně i jedna z nejčastějších definicí tohoto novotvaru. (6)

Přesto se však zdá být jisté, že Web 2.0 společně s Cloud Computingem, možná bychom toto spojení mohli pojmenovat jako Cloud Computing 2.0, budou udávat směr nejbližší budoucnosti. Jako příklad lze uvést dlouho očekávaný balík online aplikací Microsoft Office Live, nebo připravovaný Windows Azure. A budou následovat další.

A dříve nebo později budou muset začít reagovat také samotní poskytovatelé síťových služeb. V současnosti u nás až příliš rozevřené nůžky DSL technologií mezi rychlostmi downloadu a uploadu online aplikacím a potažmo zmíněné online výuce Školy 2.0 příliš nepomáhají. Opravu seriózně fungující online aplikace se budou muset, v případě budoucího stále nesynchronního připojení, umět vypořádat i s tímto faktem. Jak moc však bude v praxi možné na takovémto připojení tyto aplikace provozovat, je otázka, na kterou je obtížné dát v současnosti takovou odpověď, která nebude jen pouhou spekulací.




Použité zdroje

1. O’REILLY, T. What is Web 2.0: Design Patterns and Business Models for the Next Generation of Software.
[online]. O'Reilly Media, 2007. Dostupné na url: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1008839
[cit. 3. ledna 2009].

2. WÁGNER, J. Wiki v éře Web 2.0. [online]. Lupa.cz, 2008.
Dostupné na url: http://www.lupa.cz/clanky/wiki-v-ere-web-2-0/
[cit. 3. ledna 2009].

3. RAMBOUSEK, V. K74 Edukační technologie. [online]. KITTV PedF UK, 2008.
Dostupné na url: ftp://nwit.pedf.cuni.cz/../../Spolecne/Studenti/K74_08/K74_Sylab_11.doc
[cit. 8. ledna 2009].

4. BRDIČKA, B. Encyclopaedia Britannica a škola 2.0 – část II. [online]. Učitelský spomocník, 2008.
Dostupné na url: http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2283
[cit. 3. ledna 2009].

5. BRDIČKA, B. Online školy budou na Floridě povinné. [online]. Učitelský spomocník, 2008.
Dostupné na url: http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2280
[cit. 3. ledna 2009].

6. ČÍŽEK, J. Cloud computing: slibná budoucnost nebo marketing? [online]. Živě.cz, 2008.
Dostupné na url: http://www.zive.cz/Clanky/Cloud-computing-slibna-budoucnost-nebo-marketing/sc-3-a-144443/default.aspx
[cit. 7. ledna 2009].

7. Web 2.0 Framework [online]. Future of Media Summit 2007.
Dostupné na url: http://www.rossdawsonblog.com/Web2_Framework.pdf
[cit. 8. ledna 2009].


Další zdroje k tématu

  • http://www.britannica.com/blogs/2008/10/brave-new-classroom-20-new-blog-forum/
  • http://www.ceskaskola.cz
  • http://www.spomocnik.cz
  • http://www.zive.cz
  • http://www.lupa.cz
  • http://www.earchiv.cz
  • http://futureexploration.net
  • http://www.learnitlists.com/2008/12/02/the-conversation-prism-brian-solis/

  • Odkazy uvedených aplikací

  • Facebook
  • LinkedIn
  • YouTube
  • Flickr
  • Pandora Radio
  • Wikipedia
  • ZOHO
  • Google Docs
  • Moodle
  • WebQuest
  • Last.fm
  • Wikispaces
  • Blogger
  • Delicious
  • Microsoft Mesh
  • Gmail


  • © 2009 UK v Praze, PedF, KITTV | Jaroslav Mašek: Web 2.0 a jeho vliv na oblast vzdělávání (Edukační technologie 2008/09), v1.1 - poslední změna: 2. 3. 2009