Reforma školství po deseti letech

Opravdu jen těžko se tomu chce věřit, ale je to tak. Je to již celé desetiletí, co jsme se sešli na Albertově na povolené demonstraci k uctění studentů, kteří se stali obětí nacismu. Naprostá většina z nás ji tenkrát chápala poněkud globálněji jako protest proti jakékoli totalitě, zvláště pak komunistické. Věřili jsme tomu, že stačí zlomit komunistickou moc a vše bude lepší. Ne všichni si však přáli změnu. Víme dnes, že tam byla i organizovaná skupina lidí, jejíž cíle byly rapidně odlišné. To oni nakonec dovedli průvod až na Národní třídu s cílem zastrašit každého, kdo by měl chuť k jakýmkoli dalším protestům. Trochu se jim to vymklo z ruky, a tak jsme měli možnost zažít „sametovou“ revoluci. Myslím, že teď při příležitosti kulatého výročí by stálo za to se trochu nad nedávným vývojem zamyslet.

Ač by to tak mohlo na první pohled vypadat, nepatřím k těm, kdo věří na nějaké organizované spiknutí. Přestože snahy o něco podobného stále existují, hlavní důvody, proč jsme dosud tak velmi vzdáleni od představ, které jsme měli před deseti lety, leží jinde. Jsou převážně v nás samých. V naší sobeckosti, v níž si vůbec neuvědomujeme naše společné zájmy a nejsme ochotni je prosazovat. V naší krátkozrakosti, v níž se zabýváme pouze okamžitými důsledky svých činů a nedíváme se do budoucnosti. V naší typicky české malosti, v níž nepřejeme úspěch jiným, byť i schopnějším než my sami. V naší postkomunistické otupělosti a neschopnosti, v níž si necháme všechno líbit a potřebujeme, aby nás někdo řídil. A naopak v naší touze po moci, která nás zaslepuje.

Namítnete možná, že tyto vlastnosti jsou člověku vlastní a mají je lidé na celém světě. Ano, to je pravda. V otevřené, demokratické (pluralitní, občanské) společnosti, kterou se snad pokoušíme budovat, však přímo životně záleží na tom, jakou měrou výše zmíněné vlastnosti celkový vývoj ovlivňují. Zdá se mi, že existuje určitá mez, která když se překročí, tak se vývoj ubírá směrem negativním. Je velice nesnadné tuto mez blíže definovat, ale nemohu se zbavit dojmu, že se momentálně nacházíme spíše za hranicí směrem k negativnímu vývoji. Díky naší nedávné totalitní minulosti ani není příliš divu.

Nevím, kolik lidí bude ochotno tuto mou představu sdílet. Skoro si myslím, že v takto čistě teoretické podobě, nejedná-li se přímo o konkrétní činy, se mnou bude docela dost lidí souhlasit. Snad bychom se tedy mohli spolu zamyslet nad tím, jak by se dal tento nepříznivý vývoj ovlivnit k lepšímu. Některé principy jsou poměrně zřejmé. Tak například poctivě nabytý majetek by měl zvyšovat pocit zodpovědnosti, správně uplatněný tržní mechanizmus by mohl podpořit poctivou práci, spravedlnost by měla omezit projevy protispolečenského chování, svobodné šíření informací by působilo proti korupci, decentralizace by mohla snížit počet a významnost chybných rozhodnutí, důsledná kontrola má možnost mnohá chybná rozhodnutí napravit, atd. Jenže tohle všechno u nás jaksi stále nefunguje tak, jak má, a vypadá to, že samo od sebe se to nenapraví.

Přesto bychom neměli úplně ztrácet naději v lepší zítřky. Cesta k nim vede přes dokončení privatizace, restrukturalizaci podniků, přes zlepšení práce soudů a policie. To vše však nebude stačit, nedojde-li zároveň ke zlepšení morálních vlastností lidí jako celku. Bude jistě velmi těžké toho dosáhnout. Určitým způsobem by mohlo pomoci náboženství, ale to u nás není příliš v oblibě. Pomoci snad trochu může ekologická krize, která nutí člověka přehodnotit svůj konzumní přístup k životu. Hlavní slovo však zcela jistě má výchova. Ta se odehrává všude kolem nás. V rodinách, na ulici, v tramvaji, na diskotéce, u televize, v práci atd. Záleží na každém z nás, jak výchovně ovlivňujeme své okolí. Odtud tedy, vzhledem k současnému stavu společnosti, asi příliš mnoho změn k lepšímu očekávat nemůžeme.

Máme však též instituci, která má výchovu tak říkajíc přímo v popisu práce. Mám na mysli samozřejmě školství. To by se snad mohlo pokusit morální vlastnosti příštích generací alespoň trochu pozitivně ovlivnit. Porevoluční vývoj našeho školství dosud bohužel směřoval spíše jinam. Nejprve jsme se zbavovali těch nejkřiklavějších pozůstatků komunistické ideologie. Dovolili jsme učitelům se více odchylovat od oficiálních osnov. Jenže v situaci, kdy většina z nich byla zvyklá po léta učit stále to samé. Pak přišla na řadu reforma ekonomická. Na ní jsme si ověřili, že ve školství tržní princip beze zbytku uplatňovat nelze. A tak přišla na řadu optimalizace. Nejvíce se v souvislosti se školstvím mluvilo o platech učitelů. Jen velice nesměle a poznenáhlu se vynořuje i problematika kvality učitelů a obsahu výuky. Na ní přitom velmi závisí naše budoucnost. Začíná se mluvit o tom, že naše výukové metody jsou převážně zastaralé, že naši studenti v mezinárodním srovnání nejsou příliš dobří, a to právě v těch ukazatelích, které jsou nejdůležitější. A tak, zdá se, stojíme před novou reformou školství. Veřejnost to však bohužel příliš nezajímá.

Cílem této reformy musí být připravit naše děti na život ve zcela odlišných podmínkách, než na jaké jsme byli zvyklí my. Ta doba, která přijde, bude vyžadovat schopnost orientovat se v obrovském množství informací, pracovat v prostředí plném technologií, rekvalifikovat se v případě potřeby na jinou práci, v každém případě se celý život učit něco nového. Je jisté, že fakta, která se dnes u nás učí žáci nazpaměť, budou, díky rychlému vývoji vědy, často zastaralá, a navíc, díky technologiím, kdykoli na vyžádání k dispozici. Naše děti budou žít ve společnosti, která je označována přízviskem „informační“. Proces, kterým se k ní přibližujeme, se nazývá „globalizace“.

Hlavním motorem pokroku ve využívání technologií jsou nesporně Spojené státy. Většina evropských zemí však nechce zůstat pozadu, a tak dochází všude k zásadní reformě školství. Připravují se akční plány, bílé i zelené knihy, popisuje se hodně papíru. Ten papír samotný však neznamená téměř nic. Jde hlavně o to, co se s penězi na reformu určenými skutečně stane. Důležité není jen to, zda budou školy vybaveny moderními technologiemi, ale hlavně to, jak je budou využívat a zda tam bude panovat pro výchovu vhodná atmosféra. A to záleží ve velké míře na učitelích. Oni jsou jistě významným faktorem, který ovlivní naší budoucnost. A nejen naší. V globalizovaném světě budou i naše děti rozhodovat o budoucnosti celého lidstva.

Albrecht Dürer

Albrecht Dürer: Apokalypsa, 1496
Nesmíme se proto zastavit na úrovni současného zdůvodňování reforem pouze ekonomickou potřebou uplatnění absolventů našich škol v praxi. Musíme mít učitele schopné vychovat generaci, která dokáže zodpovědně rozhodnout o osudu celé naší planety. Myslíte, že přeháním? Máte ten pocit, že člověk je středem vesmíru a že, když zde byl již tak dlouho, jistě zde ještě nějaký čas zůstane? Bylo by příjemné moci tomu věřit. Jenže stačí se podívat večer na zprávy v televizi a vidíte skutečnost. Člověk v duchu zákonů evoluce ovládl celou Zemi a zvítězil nad ostatními živočišnými druhy. Stal se téměř neomezeným vládcem. Nedokáže-li se zbavit oné v genech zakódované potřeby být silnější a mocnější než ostatní, nezbývá mu asi nic jiného, než soupeřit sám proti sobě. Jeden národ proti jinému národu, jedna firma proti jiné firmě, jedno náboženské vyznání proti jinému, jedna strana proti jiné straně. Bylo to tak po celé věky. Vše však nasvědčuje tomu, že to tak nepůjde do nekonečna. Ekologická katastrofa je na dosah, rozdíly mezi vyspělými a zaostalými zeměmi se zvětšují, zbraněmi schopnými zničit celou civilizaci disponují i takové mocenské skupiny, jimž nelze příliš důvěřovat, umělá inteligence se zdokonaluje a hrozí, že v nedaleké budoucnosti překoná úroveň lidskou. Jen si zkuste představit, jak by mohla vypadat taková vysoce inteligentní zbraň určená k likvidaci nepřítele - člověka. Roboti s takovými schopnostmi by mohli klidně nakonec zničit i toho, kdo jejich vývoj inicioval.

Tady vidím ty důvody, proč je naléhavě třeba výchovu, a to nejen dětí, zaměřit i na jiné problémy, než čistě soukromé a ekonomické. Prudký rozvoj moderních technologií, a s ním spojená globalizace, sice způsobuje značné problémy, zároveň s sebou přináší i nástroje potencionálně schopné je vyřešit. Umožňuje lidem si problémy snáze uvědomit, domluvit se a společně na jejich řešení pracovat.

I tento směr by měla naše reforma školství sledovat. Měla by se zapojit nejen vláda a řídící orgány, ale i média se svou nemalou schopností ovlivňovat postoj veřejnosti. Jednu ze stěžejních úloh však musí hrát instituce připravující učitele. Obávám se však, že na takový úkol nejsou připraveny. Jsou zde sice některé zájmové reformní skupiny učitelů – přívrženců změn, jako třeba PAU, jejichž působení je ve shodě s tím, co jsem navrhl, jejich vliv však zatím bohužel asi nebude dostatečný.

A tak se pravděpodobně opět dočkáme reformy školství, při níž půjde hlavně o to, kdo urve pro sebe více peněz ze státního rozpočtu. Koncepce a návrhy slibující řešení úkolů budou plné nic neříkajících vzletných slov o informační společnosti a budou podávány přesně stejnými lidmi, kteří se dříve věnovali „privatizaci“ školství, ba ještě hůře, dokonce i některými z těch, kteří nás před deseti lety zavedli na Národní třídu.

Nehledě na všechny současné problémy bychom těm posledně jmenovaným měli poděkovat. Dostali jsme šanci. Nyní záleží jen na nás, jestli budeme schopni ji využít. Zdá se, že naše generace již nemá naději dočkat se návratu mezi ty civilizované země světa, které mohou pozitivně přispět k vývoji celého lidstva. Snad bychom tu naději měli zachovat alespoň našim dětem!

Někteří mí kolegové o mně tvrdí, že jsem „divný“. Jak vidíte, mají úplnou pravdu. Teď už alespoň víte proč.

17. listopadu 1999

BoBr Ing. Bořivoj Brdička
bobr@mbox.cesnet.cz
http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/
oddělení informační výchovy
UK Praha PedF KTchV
http://it.pedf.cuni.cz/

© BoBr  1999