Bořivoj Brdička : Role internetu ve vzdělávání xxO B S A HxxxxxxR E J S T Ř Í K

3. VLIV PŘÍBUZNÝCH OBORŮ

3.1. Filosofie

Komu běží ve škole jen o to, aby člověka připravil na převzetí určitých rolí, aby z něj učinil nositele určitých funkcí, ten se může omezit na minimální katalog vědomostí a dovedností, dostačující pro určitou roli a funkci. Škola ryze výkonnostní tomuto nebezpečí propadá vždy znovu. Avšak ten, kdo by si přál, aby dospělý mohl jednou sám zvážit ve své situaci (a nepřenechávat to vládnoucí elitě), čeho čas nadešel a co je třeba činit, ten ví, že je naléhavě zapotřebí širšího horizontu vědomostní úrovně, přesahující jednotlivé funkce.

Klaus Schaller (německý filosof a pedagog): Studie k systematické pedagogice - Konec výchovy?, 1969

Filosofie je tou vědou, která by měla dávat smysl veškerému našemu konání. Na životě je však nejzajímavější právě to, že jeho smysl lze jen tušit. Možná právě proto existuje v této oblasti tolik různých názorů a ideologií, jež se snaží naši pozemskou nevědomost, která mnoho lidí znepokojuje, nahradit zcela konkrétní představou. Odtud pocházejí ty různé fundamentalismytotalismy, z nichž jeden máme dosud v živé paměti, a o druhých se dozvídáme z médii hlavně díky jejich teroristickým činům. Živnou půdou podobných extremismů je snaha jedněch o nadvládu nad světem a nevědomost druhých. V určitém smyslu se dá říci, že právě nevědomost, nebo vědomost určitým způsobem omezená, je doslova programem totalitních režimů. Čím obtížněji takový režim získává loajalitu občanů přirozenou cestou, tím snadněji podléhá pokušení zneužívat výchovu dětí ve školách a formou řízeného učení ovlivňovat jejich myšlení k poslušnému přijímání hotových názorů.

Případy, kdy se nelze řízenému neboli instruktivnímu postupu vyhnout, existují, ale není jich mnoho. Patří sem třeba výuka abecedy, násobilky, vyjmenovaných slov, pravidel silničního provozu apod. Tuto výuku lze snadno realizovat klasickým způsobem, ale dá se bez nesnází též naprogramovat a pak nahradit práci učitele při výuce i testování znalostí počítači. Tento instruktivní způsob práce by však neměl převládat.

Jiným nebezpečím je právě opačný názor, tj. domněnka, že život žádný konkrétní smysl vůbec nemá. Takovéto představy pak vedou ke lhostejnosti, apatii, nezájmu o cokoli a k celkové nečinnosti. Do podobného stavu se často v našem školském systému dostává žák, který se musí učit něco, co ho naprosto nezajímá, a podle něj většinou bezdůvodně. Do stejné situace se ale velice snadno může dostat i učitel, například když zjistí, že se mu nedaří probudit zájem žáků o probírané téma a rezignuje. To je přesně ten stav, do něhož by se učitel mohl dostat, bude-li nucen bez důkladné odborné přípravy, podpory a vlastních schopností používat technologie a internet. Dost často se stává, že schopnost práce s technologiemi je u žáků vyšší než u učitelů. Není ale snadné žáky přesvědčit, aby tyto schopnosti využívali ke zlepšení svých školních výsledků. Pokud učitel dovolí žákům volný přístup k internetu, dočká se nejspíše toho, že budou vyvíjet aktivity, jež lze považovat spíše za nevhodné. Riziko toho, že rezignuje a nechá technologie ovlivňovat myšlení svých žáků, jistě existuje. V žádném případě bychom to však neměli připustit.

Vývoj filosofie, na rozdíl od jiných exaktnějších oborů, není zdaleka tak převratný. I dnes lze bez nesnází přijmout názory některých starověkých filosofů. Mám na mysli především Platonovu analogii, podle níž je vzdělávání cesta z jeskyně na světlo poznání (lat.educatio = vyvádění vězně z vězení), při níž jako stíny potkáváme jiné lidi (průvodce, vychovatele), kteří nás vedou ven (na svobodu). Přestože se až na světlo v pravém slova smyslu nikdy dostat nemůžeme, lze občas východ z jeskyně na kratičký okamžik v dáli zahlédnout. Proto víme o tom, že existuje, a tušíme, kterým směrem se k němu jde. Dospět až k absolutnímu poznání není v lidských silách a je třeba se s tím smířit. Rozhodně to však neznamená, že se smíme na své cestě za poznáním zastavit. Ono by to, jak uvidíme, nakonec ani nebylo přirozené - soustavně aktivní mysl nám to nedovolí.

Nejsem filosofem a rozhodně nemám v úmyslu se tímto oborem zabývat do hloubky. Potřebujeme hlavně najít souvislost mezi filosofií, vzděláváním a současným vývojem technologií. Vodítkem v tomto směru pro nás mohou být myšlenky dvou českých filosofů - Jana Patočky a Radima Palouše.

Přijde-li v cestu mi žák můj, rival, chci přinutit jej, aby zvítězil.

Antonín Sova (český básník): Učitel žákovi

Podle Patočky nelze výchovu uskutečnit zcela bez konfliktu mezi vychovancem a vychovatelem, jenž se snaží vychovance usměrňovat a dovést ho až tak daleko, aby byl jednou lepší než on sám [49]. Patočkův žák a současný profesor Karlovy university Radim Paloušse zabývá výchovou z pozice holistické, jež je v překvapivém souladu s nejnovějšími poznatky jiných vědních disciplin, o nichž budeme mluvit později. Podle Palouše se v současné době mění vztah člověka k okolnímu světu. Dochází k návratu do stavu podobnému tomu, jaký býval ve starověku. Postoj člověka se mění z pozice vnějšího pozorovatele okolního světa zpět do stavu, v němž je lidstvo chápáno jako součást vesmíru. Po starověku, středověku a novověku nyní podle Palouše nastává světověk [46]. Holismus je totiž filosofický směr, který na všechny vlastnosti světa (kosmu) nahlíží jako na jeden celek, který se stále tvořivě rozvíjí a jehož všechny součásti spolu souvisí a mohou být stejně významné. Člověk je právě jen jednou z těchto součástí a má spoluzodpovědnost za celek. Příroda tvoří stále něco nového a vždy původního, takže každý jedinec je jiný. Bylo by jistě moc pěkné, kdybychom mohli Paloušův světověk ztotožnit s již zmiňovanou nastávající informační společností.

Člověk je součástí celku, který nazýváme vesmír, součástí omezenou časově i prostorově. Sám sebe, své myšlenky a pocity zakouší jako něco nezávislého na zbytku světa, jako jakýsi optický klam svého vědomí. Tento klam je něčím na způsob vězení, jež naši pozornost soustřeďuje na nás samotné a na vztahy s nejbližším okolím. Úkolem každého z nás musí být osvobození z tohoto vězení rozšířením okruhu našeho vnímání na všechna živoucí stvoření, na celou přírodu se vší její krásou. Nikdo toho nemůže dosáhnout úplně. Ale samotná snaha přispívá k osvobození a podporuje sebezdokonalování.

Albert Einstein (vědec), New York Post, 28. listopad 1972

Holistický přístup je v souladu i s pojetím jiných vědních oborů (např. Einstein). Podíváme-li se jeho pohledem na vzdělávání, uvědomíme si, že ve skutečnosti není možné připravit přesně takový studijní postup, který by dokonale vyhovoval všem. Nejlepší je proto vytvořit takové prostředí, v němž je k dispozici mnoho různých způsobů poznávání, a každý si může s pomocí učitele zvolit ten, který mu vyhovuje nejvíce.

K souvislostem s holistickým pohledem na svět se jistě ještě vrátíme. Již teď by však měla být zřejmá podobnost s některými vlastnostmi internetu. I on začíná dosahovat globálních rozměrů, vše je vzájemně propojeno a jen těžko lze na první pohled poznat, která informace je důležitější. Dá se říci, že internet svým způsobem holistický způsob myšlení přímo podporuje. Ovšem bohužel ne sám od sebe. Bez výchovy a určitého kulturního zázemí k holistickému pohledu na svět dospět nelze.


xx<<<xxx © BoBr 2003 xx>>>xxx