Bořivoj Brdička : Role internetu ve vzdělávání xxO B S A HxxxxxxR E J S T Ř Í K

3. VLIV PŘÍBUZNÝCH OBORŮ

3.3 Psychologie

Další vědní disciplínou, která má co říci k tomu, jak využívat internet ve vzdělávání, je psychologie. Obecně její vývoj zkoumání osobnosti člověka postupuje od jednoduššího ke stále složitějšímu modelu. První, kdo na přelomu 19. a 20. století vyslovil domněnku, že chování člověka do značné míry prostřednictvím podvědomí ovlivňuje též jakési nevědomí, jež je součástí osobnosti každého člověka, a nelze ho vlastní vůlí přímo ovlivňovat, byl žid původem z Moravy žijící většinu života ve Vídni Sigmund Freud. Proslavil se především svou metodou nepřímého zkoumání nevědomí, která se nazývá psychoanalýzou. Ve své době vedla k revoluční změně způsobu léčby psychických poruch a některých duševních nemocí. Freud se domníval, že značnou roli na formování osobnosti má lidská sexualita.

Měl velké množství různých následovníků, kteří zjišťovali další a další vlivy na formování osobnosti. Mezi ty nejznámější patří Alfred Adler, který přikládal zvláštní význam komplexu méněcennosti nebo Melanie Klein, která zjistila, že značný vliv mají stresy v ranném dětství. Zkoumání dětství se v psychologii přiznává stále větší a větší důležitost. Některé školy zkoumají dokonce i prenatální věk a tvrdí, že má značný význam pro budoucí vývoj člověka. Zvláštní postavení mezi Freudovými nástupci zaujímá Carl Gustav Jung, který zavedl pojem "kolektivní nevědomí". Podle něj jsou prostřednictvím nevědomí všichni lidé určitým způsobem spojeni a vzájemně se ovlivňují. Tento pohled rozhodně není v rozporu s holismem ani se sociální teorií učení.

Obecně se dá říci, že vývoj psychologie postupuje od tzv. behavioristického pojetí, podle něhož je chování člověka vlastně reakcí na podněty, které během života má, přes tzv. gestalt psychologii, která před 2. světovou válkou v Německu dospěla k závěru, že existují i další ne zcela definovatelné děje, které chování člověka ovlivňují (očekávání, motivace, pozornost, ...), k psychologii kognitivní, o níž pojednáme v další kapitole samostatně.

To jsou základní encyklopedické informace o psychologii, jež by bylo možno rozvádět do nekonečna. Osobnost člověka je skutečně značně komplikovaná. Nás ale zajímají hlavně souvislosti s technologiemi, zvláště pak s internetem. Zajímá nás, jaký vliv mohou technologie mít na osobnost člověka. Tuto problematiku by bylo možno rozdělit do tří kategorií. V první slouží ICT pouze jako nástroj pro komunikaci s jinými lidmi. V druhé se počítač chová jako "neživý činitel", tj. vykonává předem daný neměnný program a je tudíž možno přesně definovat jeho chování v libovolné situaci. Ve třetí počítač disponuje tzv. umělou inteligencí. V tomto posledním případě je program schopen vlastní modifikace - vlastního sebezdokonalování, a není proto možné jednoznačně říci, co v určité situaci udělá. Chová se vlastně jako inteligentní "živý činitel".

Nástroj pro komunikaci

Věřím, že zkušenost s kyberprostorem, kde každý z nás představuje naráz hned několik rolí, každou v jiném okně, pomáhá změnit způsob vnímání sebe sama. Zde nejsme jednotnou osobností, ale mnohočetnou. V tomto prostředí se převtělujeme z jedné role do druhé a v každé nacházíme poněkud odlišné (ale stále naše) vlastnosti. Lépe se poznáme a zjistíme, že naše vlastní jednota je jen iluzí.

Sherry Turkle (profesorka sociologie a psychologie, Massachusetts Institute of Technology): interview o knize Life on the Screen: Identity in the Age of the Internet, 1995

V prvním případě, kdy se jedná o komunikační nástroj, počítač činnost přímo neřídí. Pouze umožňuje spojení s jinými skutečnými živými lidmi. Většinou bohužel se značným omezením v oblasti nonverbální komunikace. Do této kategorie spadá celá oblast využití komunikačních technologií - e-mail, chat, videokonference, víceuživatelská virtuální prostředí. K zajímavým výsledkům při studiu této problematiky dospěla americká psycholožka Sherry Turkle. Zdá se, že se jí díky pozorování chování lidí ve víceuživatelském virtuálním prostředí (MuliUser Virtual Environment) podařilo přispět k pokroku celého vědního oboru. V tomto prostředí může každý návštěvník představovat jednu nebo i více postav, které spolu vzájemně komunikují a vytvářejí si své vlastní prostředí, v němž se pak mohou pohybovat. Ukázalo se, že mnoho lidí má potřebu zde realizovat hned několik různých postav často značně odlišných. Turkle ve své knize Život na obrazovce [68] formuluje hypotézu, že chování každého z nás je vlastně ve skutečnosti ovlivňováno více různými osobnostmi, jejichž existenci si (na rozdíl od schizofrenie) uvědomujeme a můžeme se podle potřeby z jedné do druhé převtělovat, podobně jako přepínáme různé úlohy v oknech na obrazovce počítače. Psychoanalýza pak bude asi nucena tuto skutečnost respektovat a celkový obraz osobnosti nově vytvářet na základě více různých pohledů.

K dosti podobným závěrům dospěl již v roce 1983 americký psycholog Howard Gardner. Navázal na některé předchozí výzkumy lidské inteligence a přišel s tím, že na ni též nelze pohlížet jako na jeden celek. Podle Gardnera je třeba rozlišovat více různých inteligencí a ty posuzovat nezávisle na sobě [18]. Původně jich stanovil sedm (jazyková, logicko-matematická, vizuální, pohybová, hudební, interpersonální a intrapersonální), později však připustil, že jich může být i více (viz Harvard Project Zero http://pzweb.harvard.edu/). Jeho závěry mají značný význam nejen pro interpretaci inteligenčních testů, ale též pro výuku. Školy totiž často podporují jen některé z těchto inteligencí a jiné zcela přehlížejí. Přitom lze velkou část z probíraných témat předložit dětem i tak, aby mohly uplatnit různé druhy inteligence, tedy různé výukové přístupy. Je zřejmé, že tento přístup je v dokonalé shodě s výše diskutovanými přístupy filosofickými i sociologickými (holismus).

Neživý činitel

Nechat děti sedět u počítače dlouhou dobu je velice nebezpečné. Znamená to nahradit lidský kontakt, se všemi jeho přednostmi i nedostatky, kontaktem, který ovlivňuje lidskou identitu jako neživý agent.

Richard Rosenberg (profesor výpočetní techniky, Kanada), 1996

Druhý námi zkoumaný případ se týká situace, v níž probíhá interakce uživatele s neměnným počítačovým programem. V tomto případě se počítač chová jako "neživý činitel" stvořený autory programu. Pokud se tento činitel snaží ovlivňovat, či přímo řídit, činnost uživatele, jedná se vždy nanejvýš o pouhou heuristickou simulaci inteligence - většinou navíc ještě velmi nepovedenou. Do této kategorie více nebo méně patří zatím všechny výukové programy a počítačové hry. To, s čím přichází uživatel do styku, není skutečný myslící tvor. Počítač v tomto případě samozřejmě nemá žádné nevědomí, žádné komplexy, není schopen žádného citu, neumí být sám od sebe nespravedlivý a hlavně není schopen asociací. Jeho chování se proto od chování skutečného člověka značně liší. Nelze přímo tvrdit, že kontakt s programy tohoto typu musí být vždy jednoznačně zavrženíhodný. V každém případě musíme počítat s tím, co tvrdil již Mc Luhan, a sice, že technologie určitým způsobem ovlivňují lidské myšlení k obrazu svému. Připomínat, co může s člověkem udělat nadměrné hraní násilí plných počítačových her, netřeba.

Živý činitel

Třetí případ, případ opravdové umělé inteligence, je zatím do značné míry hypotetický a tak trochu z oblasti science-fiction. Po technické stránce se k umělé inteligenci vrátíme ještě později. Zkusme si ale již teď představit, co by s lidskou psychikou mohlo jednou udělat, budou-li stroje relativně "chytřejší" než člověk (viz Warwick [71] nebo Kurzweil [32]). Pokud k tomu dojde, bude to jistě pádným důvodem k přehodnocení pohledu na postavení a význam celé naší civilizace ve smyslu holistických představ. Mimochodem, v tomto případě bude opět teoreticky možné začít uvažovat o nahrazení učitelů stroji nebo roboty.


xx<<<xxx © BoBr 2003 xx>>>xxx