Bořivoj Brdička : Role internetu ve vzdělávání xxO B S A HxxxxxxR E J S T Ř Í K

4. ZAVÁDĚNÍ INTERNETU DO ŠKOL

4.1 Co je to internet

Po nezbytné kapitole o souvislostech se dostáváme konečně k hlavnímu tématu. Určitou představu o tom, co to je internet, má dnes asi každý. Stejně, jako každý ví, že telefon spojuje na dálku lidi, ví nejspíše každý i to, že internet spojuje na dálku počítače.

Potřeba spojovat počítače vznikla již na samém počátku jejich existence. Tím hlavním důvodem tenkrát na počátku 60. let 20. st. bylo efektivní využití strojového času tehdejších velkých sálových počítačů. Některé složité výpočty pak moly být prováděny paralelně na více strojích a výsledek proto mohl být znám mnohem dříve. Kromě některých numerických vědeckých výpočtů byl podobný výkon potřebný hlavně pro výpočet dráhy letu různých střel a raket. Celkem logicky tedy u zrodu počítačových sítí stálo ministerstvo obrany té země, která byla po 2.sv.v. technologicky nejvyspělejší, tj. USA.

Vojenskou zakázku na síť, jejímž cílem posléze nebyly již pouze výpočty, ale též komunikace a řízení (ARPA Net), realizovaly některé americké univerzity. Od americké vlády bylo tenkrát opravdu moc hezké, že dovolila výsledek užívat nejen těmto univerzitám ale zároveň všem vzdělávacím a nekomerčním institucím na celém světě. Díky tomu vznikla mezinárodní síť internet. Kromě přenosu souborů s programy a daty byla jednou z prvních všeobecně rozšířených aplikací internetu též elektronická pošta dovolující zasílání zpráv mezi všemi uživateli propojených počítačů.

Světová encyklopedie nemusí již v budoucnosti podle moderních představ vypadat jako řada dílů vytištěných a vydaných jednou pro vždy, ale jako určitý druh burzy myšlenek, místo, kde by se znalosti a nápady shromažďovaly, třídily, ujasňovaly, spojovaly a porovnávaly … Takováto encyklopedická organizace by nemusela být na jednom místě, mohla by mít formu sítě.

Herbert George Wells (anglický spisovatel): World Brain, 1938

Díky internetu byly na počátku 90. let 20. st. ve vyspělých zemích vzájemně propojeny všechny vědecké instituce, vysoké školy, knihovny apod. Výrazně vzrostla spolupráce vědců na dálku a začínalo docházet k prvním pokusům o výukové využití této sítě (viz Evropský školský projekt v kapitole 8.3). Technické vlastnosti internetu v té době ale nedovolovaly snadný přístup k informacím. K prohledávání veřejných archivů dat z internetu dostupných bylo třeba mít znalosti skutečného experta v oboru. Bylo jasné, že k dalšímu rozvoji, který by umožnil jednou třeba realizovat i fantastickou vizi celosvětové encyklopedie, bude nutno investovat ještě nemalé prostředky.

Myšlenka vytvoření jednotného celosvětového prostředí schopného pojmout, logicky spojit a zpřístupnit všechny vědomosti lidstva je již dost stará. První s ní přišel anglický spisovatel vědecko-fantastických románů H.G. Wells již ve 20. letech 20. st. V té době, a ještě dlouho poté, vlastně až donedávna, to byla jen utopie. Přesto se našli někteří nadšenci, kteří se pokoušeli navrhnout nástroj, který by mohl pomoci něco takového realizovat. Již od konce 30. let si s myšlenkou na vytvoření stroje, který by sám dokázal spojovat ty dokumenty, jež mají nějakou souvislost, pohrával Vannevar Bush. Jeho pokusy přerušila druhá světová válka, během níž byl jako významný vědec pověřen koordinací všech amerických válečných výzkumů. Proto jeho projekt na stroj nazvaný Memex spatřil světlo světa až po válce [11]. Na počítače bylo tehdy ještě příliš brzy, a tak použil mechanické spojování mikrofišů. Přestože se jeho stroj díky přílišné komplikovanosti neujal, jedná se o první pokus o nelineární spojování dokumentů, který má svůj vzor nejen ve Wellsově utopii ale též v systému dynamického ukládání informací v lidském mozku.

Xanadu je systém určený k poskytování dokumentů s automatickou autonomií zabudovanou v každém bajtu … Každý uživatel by měl být schopen sledovat původ a odkazy u všech materiálů nezávisle na jejich hranicích, serverech, sítích nebo jejich individuálních implementacích. To vše v jednotném prostředí umožňujícím každému přístup ke všemu … Je to systém jakéhosi samostatného prostoru (docuverse), kde stačí jen ukázat a kliknout.

Ted Nelson (autor pojmu hypertext): Project Xanadu, 1987

Dalším, kdo se pokusil o realizaci nelineárního dokumentu, byl Theodor (Ted) Nelson. Jako student sociologie na Harvardu se v roce 1960 zapsal též do kurzu využití počítačů a od té doby začal pracovat na realizaci nelineárního spojování textových dokumentů na počítačích, které v té době ještě neuměly pořádně zpracovávat ani text lineární. Nikdy se mu sice nepodařilo svůj systém dovést až k praktickému použití (na projektu Xanadu pracoval desítky let), ale přesto je slavný. Jeho název hypertext pro označení nelineárních textových dokumentů se dnes všeobecně používá.

Od té doby bylo vyvinuto mnoho více či méně úspěšných hypertextových systémů. První praktické uplatnění našly v realizaci firemní dokumentace (např. NASA program APOLO) a v nápovědě k různým programům. V této oblasti již dávno plně zdomácněly. S tím, jak se rozšiřovalo využití počítačů a práci s nimi začalo ovládat stále více učitelů, začaly se hypertextové systémy stále více používat i ve výuce. Dnes to již nejsou zdaleka samotné nelineární texty. Díky současným možnostem počítačů mohou být hypertextové dokumenty doplněny zvukem, obrázky, animacemi i videem. Říká se jim pak hypermédia hypermédia. Tímto způsobem jsou realizovány téměř všechny encyklopedické tituly na CD ROM, jichž je již na trhu celá řada.

Studenti jsou schopni si lépe zapamatovat prožitky obsahující zvuk, obrázky a interaktivní prvky … Člověk si pamatuje asi 10% toho, co čte, 50% toho, co vidí, a celých 90% informací, které jsou získány interaktivní zkušeností.

Brenda Pfaus (učitelka, specialistka na technologie, Kanada), 1996

V roce 1991 dokončil Tim Berners-Lee vývoj systému vnitřní výměny hypertextových dokumentů pro ženevský CERN. Vzhledem k tomu, že tato špičková vědecká organizace byla již tehdy vybavena vnitropodnikovou sítí založenou na stejném protokolu (TCP/IP), který používá internet (jedná se o intranet), výsledný systém bylo možno bez úprav přenést z CERNu do celého světa. Později z něj vznikla nejrozšířenější internetová služba World Wide Web. Jen málokdo si dnes ještě uvědomuje, že základem tohoto prostředí byl původně vlastně jen obyčejný hypertext. V současné době byla služba WWW již zdokonalena natolik, že splňuje všechny požadavky na hypermediální programy. Serverů neboli počítačů, na nichž je možno WWW dokumenty umisťovat, je dnes veliké množství, takže možnost publikovat své vlastní WWW stránky má téměř každý. Vše nasvědčuje tomu, že by se internet nakonec mohl stát tím zásadním zlomem na cestě lidstva k realizaci vize pana Wellse a jeho následovníků.

Ovšem, jak už to tak bývá, vždy je vše trochu jinak. Podle původní představy měla světová encyklopedie obsahovat pouze informace smysluplné. Do jisté míry tomu tak mohlo možná být až do roku 1993. Do té doby byl totiž internet sítí čistě akademickou. Jako takový byl ještě v roce 1993 zaveden též do České republiky a vzápětí do všech českých vysokých škol. Teprve po tomto roce byl, díky nutnosti rozložení nákladů spojených s vývojem, uvolněn i pro komerční využití. Proto se dnes internet stále více používá k obchodování a najdete na něm i mnoho reklamy, spamu (nevyžádaná pošta), pornografie a případně ještě mnohem horších věcí. Možná právě toto je též důvodem současných protestů proti globalizaci. Internet se na druhou stranu velmi rychle dále technicky zdokonaluje. Většina počítačových aplikací je dnes již bez integrace jeho možností neprodejná, a tak se s jeho využitím nejen obchoduje, ale využívá se i k hraní her, k distančnímu vzdělávání atd. Stal se dokonalou zárukou svobody projevu. Díky decentralizaci umožňuje stovkám milionů uživatelů (1 miliarda očekávána do roku 2005) komunikovat prostřednictvím elektronické pošty a publikovat své názory, ať jsou jakékoli. Jen těžko se dá odhadnout, jaký vliv na vývoj lidstva bude mít téměř neomezená možnost šíření názorů ve srovnání s tím, jaké změny přinesl vynález knihtisku (možnost vlastní interpretace knih - např. Bible). Je možno konstatovat, že v této skutečně celosvětové hypermediální encyklopedii lze najít opravdu téměř jakoukoli informaci. Internet je dokonalým zrcadlem vědomí lidstva, a tak je nepochybně předurčen též k využití výukovému. Jenže samotný přístup k informacím nestačí. Informace jsou často ukryty neznámo kde a není na nich na první pohled poznat, zda jsou pravdivé. Navíc je třeba je umět správným způsobem vyhodnotit a zařadit.

Vhodné výukové využití internetu vyžaduje kromě samotné dostupnosti informací ještě splnění další podmínky. Tou je existence vhodně motivujícího prostředí. Její splnění je mnohem obtížnější. Na rozdíl od vlastního přístupu k internetu, což je věc především technická, je tato druhá záležitostí sociální a didaktickou. Bez kolektivu a vhodného je téměř nesplnitelná.

Kde je ten život ztracený v žití?
Kde je ta moudrost ukrytá ve vědomostech?
Kde jsou ty vědomosti schované v informacích?

T.S. Eliot (americký básník): Choruses from "The Rock", 1934


xx<<<xxx © BoBr 2003 xx>>>xxx