Bořivoj Brdička : Role internetu ve vzdělávání xxO B S A HxxxxxxR E J S T Ř Í K

4. ZAVÁDĚNÍ INTERNETU DO ŠKOL

4.4 Kontrola přístupu

Samostatnou kapitolou je problematika dostupnosti nevhodných internetových materiálů ze školních počítačů. Jedná se o záležitost značně kontroverzní. Není jednoduché přesně definovat, které materiály do této kategorie spadají. Názory se dost různí. Navíc se riziko nevhodného využití internetu žáky značně liší v závislosti na použitých výukových metodách a místní situaci. Problém je vlastně úplně stejný jako výchova sama. Děti mohou být vychovávány příkazy a zákazy nebo k vlastní zodpovědnosti za své činy.

V tom prvním případě se pro přístup do internetu používají filtry. Nejjednodušší systém na filtrování je založen na principu dobrovolného sebehodnocení obsahu WWW stránek samotnými autory. Nejznámějším takovým je systém vyvinutý společností The Internet Content Rating Association (http://www.icra.org/), který lze poměrně snadno implementovat do Internet Exploreru a nastavit..

Mezi vnějším internetem a lokální sítí školy většinou bývá ještě jakási brána. Její součástí je tzv. Proxy server, který významně snižuje zatížení přípojné linky tím, že si pamatuje WWW stránky, které kdokoli v lokální síti v nedávné minulosti stahoval. Chce-li pak tutéž stránku někdo jiný, dostane ji odtud a nezatěžuje linku do internetu. A tyto Proxy servery též umožňují nastavit stránky nebo celé servery, které nebudou z vnitřní sítě dostupné. Prakticky to pak vypadá nejčastěji tak, že správce sítě sleduje záznam adres stránek, na něž se žáci školy dívali. Najde-li nějaké nevhodné, zařadí je do seznamu zakázaných. Ve většině případů takto vznikne pro děti velice zábavná hra na hledání dosud nezakázaných stránek.

Jinou možností je k filtrování nevhodných dokumentů použít profesionální komerční služby. Tyto služby nabízejí často samotní poskytovatelé připojení škol do internetu (např. Research Machines v Británii - http://www.rm.com/). Výhoda tohoto řešení je v tom, že se správce školní sítě nemusí již vůbec o nic starat. Dalším možným řešením vhodným i pro domácí využití je specializovaný software, který se instaluje na jednotlivé počítače (např. http://www.surfcontrol.com/, http://www.netnanny.com/ nebo v ČR http://www.novosoft.cz/, http://www.optimaccess.cz/).

Ani profesionálové však nejsou schopni v nepřeberném množství internetových materiálů najít všechny ty, které je třeba odfiltrovat. Bohužel však naopak občas dochází i k tomu, že jsou stránky s vysloveně pro výuku vhodným obsahem automaticky zablokovány třeba jen kvůli některým slovům. Známý je případ, kdy podobný osud potkal stránku pojednávající o rakovině prsu. Princip blokování stránek na základě hledání nevhodných slov navíc naráží na problémy s mnohojazyčným obsahem internetu. Důkazem toho, že filtrování samotné není účinné, je schopnost mladé generace dostat se na internetu téměř kamkoli a odblokovat téměř všechny filtry, které jim učitelé či rodiče postaví do cesty (viz. např. http://www.peacefire.org/). Přesto platí v USA zákon, který filtrování ve školách a na veřejně přístupných počítačích nařizuje jako povinné všude, kde je provoz dotován ze státních prostředků.

Jaké řešení že je tedy nejvhodnější? Nejspíše kombinované. Filtrování je potřebné hlavně u mladších dětí, a to hlavně proto, aby se k nevhodným materiálům nedostaly omylem při hledání zcela odlišné informace. Pro tyto účely lze použít též jen specializované vyhledávače (např. http://www.yahooligans.com/), které nabízejí jen pro děti vhodné stránky. Zapnout tzv. "rodinný filtr" dnes ve skutečnosti umí každý lepší vyhledávač. Dobrým vodítkem pro zpětnou kontrolu je seznam adres, na něž se při samostatné práci děti dívaly. Pouhá historie, kterou zaznamenávají všechny prohlížeče však nestačí, neboť ji lze snadno smazat. Proto tento úkol řeší všechny dobré hlídací programy. Ve skutečnosti ale existuje vlastně jen jediné opravdu spolehlivé řešení. Je třeba se dětem neustále věnovat a nenechat je svému osudu. To ovšem neznamená je hlídat a zabraňovat jim dělat na internetu, co chtějí. Je třeba pro ně nacházet takovou činnost, která by byla v souladu s výchovnými cíli a která by je navíc i bavila. Pak stačí třeba jen vzdálené (ale soustavné) sledování aktivit dětí na internetu k tomu, aby učitel či rodič věděl, kdy je třeba zasáhnout a činnost usměrnit.

Další aktuální informace k této problematice lze nalézt třeba na serveru Akčního plánu EU "The Safer Internet" - http://www.saferinternet.org/.


xx<<<xxx © BoBr 2003 xx>>>xxx