Jaké vzdělání se vyplatí?
Bořivoj Brdička, PedF UK Praha
Příspěvek pro konferenci RUFIS '97
| Historie | Informační společnost | Současnost |
Jaké vzdělání se vyplatí?
Bořivoj Brdička, PedF UK Praha
Příspěvek pro konferenci RUFIS '97
| Historie | Informační společnost | Současnost |
Odpověď na tuto otázku je zdánlivě velice jednoduchá. Většina z nás je pravděpodobně přesvědčena o tom, že je to takové vzdělání, které umožní se úspěšně uplatnit v reálném životě. Daleko méně zřejmé je to, jak by vlastně takové vzdělání mělo vypadat a zda je k úspěšnému uplatnění v životě nějaké zvláštní vzdělání vůbec potřebné. Nejspíš se shodneme na tom, že vzdělání je nutné a mělo by být co nejkvalitnější. Přesto je stále prestiž školství v naší společnosti na velice nízké úrovni. Pojďme se společně zamyslet nad tím, jak by to správné vzdělání pro život v příštím tisíciletí mělo vypadat a jak ho našim dětem zajistit. Vzhledem k tomu, že mou specializací jsou vzdělávací technologie, budu se na celou věc dívat z pohledu využití technologií. Doufám, že se mi podaří vás přesvědčit o tom, že právě technologie jsou nedílnou součástí moderního pojetí vzdělávání a že jejich využívání je velice důležité, ne-li dokonce pro budoucnost rozhodující.
Jinou oblíbenou atrakcí bývaly u nás ve škole školní filmy. Půjčovali jsme si je v půjčovně a pouštěli je hlavně v hodinách fyziky. Efekt byl velice podobný rozhlasovému vysílání pro školy. Dnes máme místo filmů video s mnohem bohatší nabídkou pořadů. Princip je však stejný jako u magnetofonu. Stačí totiž k videu pořídit ještě kameru a možnosti jsou úplně jiné. Je obrovský rozdíl mezi pasivním sledováním pořadu a pokusem o vytvoření vlastního, byť i zcela neumělého.
K tomu, aby se tato zařízení ve výuce používala aktivním, tvůrčím způsobem je třeba mít nejen technické zázemí, ale také čas, znalosti a nadšení. Takové podmínky jsou málokde, a proto převládá pasivní, konzumní přístup k využívání technických prostředků, který bohužel, až na výjimky, nepřináší dobré výsledky. Nelze se proto divit, že většina učitelů má stále ještě na využití technologií ve výuce skeptický názor.
Mnozí však již začínají tušit, že na dohled jsou velké změny, které budou způsobeny prudkým rozvojem technologií informačních a komunikačních. Počítače pronikají do všech oborů a přinášejí zcela nové možnosti. Vzdělávání je jedním z těch, které budou ovlivněny zásadním způsobem. I počítače, podobně jako magnetofony nebo videa, vykonávají určitý program. Narozdíl od magnetofonu a videa může uživatel s počítačem pracovat individuálním způsobem i tempem a může tak neustále ovlivňovat, co bude dělat. Věci znalí uživatelé mohou také vytvářet vlastní programy. Záleží jen na učiteli nebo autorovi programu, bude-li práce na počítači pouhým pasivním prohlížením obrázků, videa, zvuků či nezáživného textu, nebo bude-li počítač využíván jako konstruktivní nástroj k samostatnému poznávání. Historie využívání počítačů ve výuce zná bohužel mnohem více případů z té první kategorie. Přehled je znázorněn na následujícím obrázku.
První pokusy o využití počítačů ve výuce byly uskutečněny v šedesátých letech na tehdejších sálových počítačích. V té době byla za jednu z nejdůležitějších a nejperspektivnějších věd považována kybernetika. Ovlivnila dokonce i pedagogiku v podobě snahy po automatizaci výukového procesu (B.F.Skinner). Tak vzniklo programované učení a vyučovací automaty. Základem této metody bylo, podobně jako programování činnosti procesoru v počítači, úplné řízení práce studenta. Celý postup byl rozdělen do dílčích kroků. Každý z těchto kroků obsahoval výklad určité látky, kontrolní otázku a reakci ze strany stroje, která informovala studenta o správnosti jeho odpovědi. Podle této správnosti se pak vybíral automaticky další krok. Program mohl být i větvený, takže každý student jím mohl procházet jiným způsobem, podle svých schopností. Zpravidla nejkratší cestou prošel ten, kdo vše uměl.
Rozdíl mezi touto metodou a pasivním sledováním nějakého pořadu nebo čtením učebnice není příliš veliký. Studenti sice mohou postupovat vlastním tempem po cestě, která se mění podle toho, jak odpovídají na otázky, jediné, co se od nich však většinou chce, je číst nezáživný text a vybírat jednu z možných variant odpovědí. Pak se ani moc nelze divit tomu, že často text ani nečtou a zkoušejí odpovídat náhodnou volbou. Nějaké to procento úspěšnosti vždy získají. Co však nezískají zcela jistě, i kdyby si nějaký ten poznatek přece jen odnesli, to je schopnost nabyté vědomosti používat a objevovat souvislosti.
Koncem sedmdesátých let se začalo přicházet na to, že programované učení jako metoda výuky a využití počítačů není příliš vhodná. Výukové programy pro tehdy nové osobní počítače byly sice vlivem programovaného učení silně poznamenány, avšak snahou vývojářů bylo dát studentovi větší volnost při práci, a tím zvýšit jeho motivaci k učení. Základním principem však stále zůstávalo řízení celého procesu programem. Aby něco takového bylo vůbec možné, bylo třeba, aby se program choval co nejinteligentněji, tj. aby byl schopen reagovat různě na různé situace a reakce ze strany studenta. Proto začaly vznikat celé výukové systémy založené na tzv. umělé inteligenci. Různé prvky těchto systémů se ve výukových programech používají dodnes.
Jedním z nejdůležitějších těchto prvků je hypertext, který nakonec našel daleko širší uplatnění. Je to text (výklad), dnes případně doplněný zvukem, obrázky nebo videem, uspořádaný nelineárním způsobem ve více úrovních tak, že je možno v případě zájmu o získání bližších informací mezi úrovněmi přecházet. Hypertextový výklad pak může být uspořádán třeba tak, že v první úrovni se nacházejí pouze základní informace a podrobnosti jsou pak umístěny stále hlouběji a hlouběji. Uživatel se samozřejmě může v takovém prostředí pohybovat zcela volně dopředu i zpět a studovat, co potřebuje. V současné době je často tento princip použit v pomoci k různým programům, u multimediálních CD-ROMů nebo třeba u WWW na Internetu. Ve výukových programech s umělou inteligencí bývá hypertext jen modulem, který je možno vyvolat jako výklad nebo pomoc. Tím hlavním cílem u těchto programů bývá splnění určitého úkolu (cvičení, test), který může být i dlouhodobý. Počítač si pamatuje vše, co student dělal a může se vrátit k tomu, co neuměl. Nakonec bývá student počítačem i ohodnocen.
Všechny tyto podrobnosti uvádím hlavně proto, abychom si uvědomili tu skutečnost, že ve velké většině případů dosud vznikaly výukové programy tak, že se specialisté - programátoři snažili zautomatizovat práci učitele. Svého času se dokonce začalo uvažovat i o tom, že by bylo možné učitele počítačem nahradit. Zatím to není technicky proveditelné protože počítač prostě ještě neumí být dostatečně inteligentní. Navíc není schopen nahradit mimosmyslové vnímání a sociální vazby, které mezi učitelem a žákem existují. Tato skutečnost je dostatečně závažným důvodem k tomu, aby se s pokusy o úplné nahrazení učitele počítačem jednou provždy přestalo. Neznamená to však, že by učitel měl zůstat takovým jakým je, nebo že by počítač nemohl být učitelovým nejlepším pomocníkem. Od nepaměti je v povědomí veřejnosti učitel chápán jako někdo, kdo předává žákům potřebné vědomosti a připravuje je ke zkouškám. Vše ostatní, jako třeba sociální vazby nebo přenos morálních vlastností na žáka, je bohužel považováno za méně důležité. Není pochyb o tom, že role učitele i pohled veřejnosti se musí v blízké budoucnosti zásadním způsobem změnit. Důvodem k těmto změnám je příchod další, tentokrát informační, revoluce. Jestliže se školství vyhnulo revoluci průmyslové, této nové způsobené prudkým rozvojem informačních a komunikačních technologií se vyhnout nemůže. Nemůže se jí vyhnout prostě proto, že důsledkem této revoluce bude snadný a téměř okamžitý přístup k libovolným informacím a možnost komunikovat s každým, kdo má k technologiím přístup. Tato revoluce tedy bude mít nepochybně zásadní význam pro možnosti a metody získávání vědomostí. Společnost, která bude těmito prostředky běžně disponovat, je nazývána společností informační.
Vraťme se teď znovu na začátek a vzpomeňme si, jaký byl rozdíl mezi pasivním způsobem využití magnetofonu nebo videa a aktivním konstruktivním způsobem s mikrofonem a kamerou. Podobné rozdíly lze najít i v různých způsobech využívání informačních a komunikačních technologií. Všechny dříve popisované a dnes již spíše historické způsoby využívání počítačů, ve kterých je student řízen programem, patří do té první kategorie pasivního přístupu. Úplně stejným pasívním způsobem lze bohužel přistupovat i k těm nejmodernějším technologiím v podobě Internetu.
Na tomto místě si dovolím sdílet skepsi pana premiéra Klause v tom, že nestačí dát dětem Internet k dispozici. Pokud umožníte dětem pracovat s Webem a nestanovíte jasná pravidla toho, co se smí, a nedáte jim nějaký konkrétní úkol, dopadne to v lepším případě tak, že budou hledat nějaké nové hry, filmy nebo písničky, v horším případě se budou zajímat o pornografii nebo o nějakou sektu. To však neznamená, že by snad mohlo být lepším řešením děti ve školách s těmito novými technologiemi, bez kterých se v životě neobejdou, vůbec neseznámit. Znamená to, že zdaleka nestačí prostě do škol Internet jen zavést. Je třeba zároveň změnit staré způsoby práce a osnovy. Na tyto změny je samozřejmě třeba v první řadě připravit učitele. Celá řada pokrokových učitelů již tuto situaci pochopila. Jsou to hlavně ti, co zkoušejí nové alternativní liberální postupy. Je však bohužel stále mnohem více těch, kteří nejsou a nebudou schopni své staré naučené konzervativní postupy změnit. Právě oni mají značný podíl viny na tom, jaký zvuk má učitelské povolání v očích veřejnosti. Nemalou zodpovědnost mají ovšem také pedagogické fakulty, které by již v této době měli své studenty začít připravovat zcela jiným způsobem.
Až dosud jsme se zabývali spíše tím, co by se dělat nemělo. Je nejvyšší čas podívat se také na to, jak by vlastně taková moderní výuka s využitím nejnovějších technologií vypadat naopak měla. Víme o ní to, že by měla připravovat žáky na celoživotní studium, že by je měla vychovávat k týmové práci. Víme, že nemusí klást takový důraz na encyklopedické znalosti, protože ty bude mít každý snadno k dispozici prostřednictvím technologií. Otázkou zůstává, jak někoho co nejlépe naučit se učit. Není vlastně ani tak moc složité vymyslet, jak to udělat. Mnohem těžší je realizace v praxi.
Teoreticky je třeba probudit v žácích vlastní aktivitu a zájem o práci. Dávat jim takové úkoly, které zvládnou a budou je dělat s radostí. Vytvořit takové pracovní skupiny, ve kterých každý bude moci najít své uplatnění. Hodně se o těchto věcech v současné době mezi odborníky hovoří.
Ten způsob, při kterém učení probíhá na základě dobrovolnosti a vlastní motivace žáka, se nazývá konstruktivní. Vychází z výzkumu švýcarského psychologa J. Piageta, který se v padesátých letech zabýval zkoumáním způsobů poznávání u dětí a teoreticky popsal různá stádia. Podle jeho závěrů má každé dítě přirozenou touhu po poznání v každém věku již od narození. Tato touha bývá bohužel velice často různými konvencemi, rodinou a hlavně školou potlačována. Stačí však vytvořit vhodné prostředí a dítě bude hledat poznání samo bez donucování.
Na ten druhý výše uvedený požadavek, schopnost týmové práce, se spíše hodí teorie kooperativního učení. Podle této teorie se na vzdělání každého z nás podílejí více či méně všichni lidé, se kterými přijdeme do styku. Jsou to rodiče, učitelé, náhodní známí. Velice významnou roli zde hrají spolužáci. Řešení určitého úkolu ve skupině tuto skutečnost využívá a podporuje.
Jednou z možností, jak povzbudit aktivní tvořivý přístup ke studiu může být pořizování vlastní evidence o všem, co se student naučil. Odborně bývá takový záznam nazýván portfoliem. Naši žáci si zatím dělají poznámky do sešitů. Pro každý předmět musí mít jiný sešit a zaznamenávají si většinou jen to, co učitel napíše na tabuli. Budou-li mít ve škole nebo doma k dispozici počítač, mohou některé části poznámek vytvářet na počítači a pak je zakládat v tištěné nebo elektronické podobě. Ve světě jsou však již i takové školy, ve kterých má každý žák svůj vlastní počítač a místo učebnic mají Web. Pak nic nebrání tomu pořizovat si portfolio rovnou na počítači a využívat informace získané v jednom předmětu později v jiném. Uvádí se, že portfolio může být natolik dostatečným zdrojem informací pro učitele, že je do značné míry možné podle něj provádět hodnocení žáků.
Od portfolia je jen krok k jiné tvůrčí školní činnosti, a tou jsou výukové projekty. Toto, pro nás dosud ne zcela běžné pojetí výuky, má blízko k moderním liberálním metodám. Není sice úplnou novinkou, využitím technologií však dostává zcela novou dimenzi. Jedná se o zpracování úkolů zadávaných učitelem, jejichž výsledky nejsou primárně určeny k individuálnímu použití, jako portfolio, ani k hodnocení. Cílem projektů je poučení celé třídy, školy a dnes někdy, díky síti, i mnohem širšího okruhu účastníků. Projektově orientovaná výuka vypadá tak, že učitel rozdělí probíranou látku na jednotlivá témata a z těch pak připraví zadání projektů. Důležitým požadavkem, na který je v současnosti kladen důraz, jsou mezipředmětové vztahy. Proto je třeba, aby se učitelé různých předmětů předem domluvili a aby se pro projekty volila taková témata, která mají vztah k více různým předmětům. Vzhledem k dříve zmiňované potřebě přípravy na týmovou práci, je vhodné projekty řešit ve skupinách, kde každý má určitou, svým schopnostem a vlohám vyhovující, roli. Technologie lze použít více různými způsoby jako zdroj informací i nástroj na zpracování. Na dokončení projektu bývá stanoven termín. Pak přijde obhajoba s prezentací výsledků. Jejím prostřednictvím se vše potřebné o tématu dozvědí ostatní, diskutují o něm, a tak se vlastně učí. Je třeba též upozornit na to, že práce učitele při tomto pojetí výuky je náročnější než u pojetí konzervativního. Rozhodně nestačí připravit zadání projektů a pak čekat na výsledky. Učitel musí být stále připraven pomáhat, radit, usměrňovat a motivovat žáky k co nejlepšímu výkonu.
Nepostradatelným pomocníkem při práci na projektech může být Internet a hlavně služba WWW. Jejím prostřednictvím lze dnes virtuálně navštívit mnoho různých knihoven, muzeí, škol, archivů a dalších podobných institucí a odnést si zcela reálné informace, které pak každý může použít ve své práci.
Docela samostatným typem výukových projektů jsou ty, které se uskutečňují prostřednictvím Internetu. Těchto projektů se mohou účastnit nejen žáci jedné třídy nebo školy, ale děti z různých koutů celého světa. Vymýšlí je zkušení pedagogové a nabízejí ostatním. Jejich význam není zdaleka jen v získávání nových vědomostí. Mají většinou také nezanedbatelný efekt společenský a sociální. Děti různých národů a kultur se vzájemně poznávají a dokáží pak snadněji jeden druhého pochopit. To má nepochybně pozitivní vliv na jejich morální vlastnosti. Názornější bude, podíváme-li se na několik typických ukázek.
V první fázi po připojení školy do sítě se většinou začíná s projekty založenými pouze na dopisování (ang. keypaling). Studenti si vyměňují základní informace o sobě, o škole, o společnosti, ve které žijí, o svém okolí, o životním prostředí apod. Textová informace jim brzy přestane stačit a budou si chtít posílat programy, fotky, kresby, zvukové nahrávky, video sekvence. To vše dnes síť umožňuje. Je-li dostatečně rychlá, pak dokonce v reálném čase v podobě tzv. videokonferencí. Prostě připojíte k počítači kromě sítě ještě i kameru a mikrofon a můžete mluvit s někým a přitom ho i vidět, a to bez ohledu na vzdálenost. Je mou povinností na tomto místě varovat. Videokonference mezi účastníky nějakého projektu může být nepochybně dobrým motivačním prvkem. Nemyslím si ale, že by bylo dobré z ní dělat cíl veškerého snažení. Pokud si nechcete říct s partnery jen "Ahoj! Jak se máš?", musíte vše důkladně připravit. Mnoho věcí se dá dělat stejně dobře "off line" pomocí E-mailu a Webu.
Ano, mnoho projektů dnes využívá pro prezentaci výsledků služby WWW. Třeba ty, v rámci nichž žáci zjišťují informace o životním prostředí ve svém okolí a posílají je do koordinačního centra, kde se z nich dělají přehledy a mapy, které se pak publikují na Webu. (The Globe) V rámci zpětné vazby se žáci mohou okamžitě přesvědčit, že jejich práce nebyla zbytečná. Velice oblíbené jsou projekty na řetězovou tvorbu povídky nebo básně, během nichž se průběžný stav zobrazuje na stránkách WWW.(Science Fiction Writing Project) Pro vzájemné poznávání je velmi vhodným typem projektů takový, během něhož si děti navzájem pošlou figurku vystřiženou z papíru, nosí ji všude sebou a pak popisují prostřednictvím E-mailu, co dělala a viděla. (Wendy Weather Bear) Velice záslužné jsou projekty různých vědeckých institucí, které svou běžnou činnost doplňují předáváním informací dětem na takové úrovni, aby je mohly pochopit. (NASA nebo Los Alamos National Laboratory) Velice pěkným nápadem je soutěž, během níž se týmy dětí vydávají prostřednictvím Webu třeba po stopách pirátů v honbě za pokladem. Těmi stopami jsou různé geografické, historické, kulturní a jiné údaje, takže jsou zapojeny různé předměty a děti se lecos naučí. (Journey Exchange Project) Je mnoho pěkných projektů v podobě společných vědeckých experimentů. (The Noon Observation Project) Často bývá do projektů zapojena i samotná informatika. Ve vyspělé části světa je již na prvním stupni běžná výuka textových editorů a psaní na klávesnici, takže se tato znalost automaticky předpokládá. Seberou-li se nějaké údaje, ukládají se do databází nebo do tabulek a různě se zpracovávají. Děti se učí vytvářet vlastní WWW stránky. Tyto znalosti pak mohou uplatnit třeba při přípravě prezentace školy nebo jen vlastní třídy. Ti nejlepší se mohou zúčastnit mezinárodních soutěží na tvorbu výukových WWW dokumentů. (Think Quest)
Kapitolou samou pro sebe se stávají domácí počítače. Rodiče si většinou již uvědomují, že pořízení počítače má určitý význam pro vzdělání jejich dětí. Jen málo jich však přemýšlí o tom, jak nejlépe počítač využít. Děti se často zajímají jen o hry a o to, kdo má ve svém počítači lepší procesor, více paměti, dokonalejší zvukovou kartu, rychlejší CD, novější operační systém apod. Je třeba, aby si rodiče našli čas sednout si s dětmi k počítači, vysvětlit jim, že k většině toho, co na počítači dělají, nepotřebují mít nejnovější a nejdražší model. Měli by se zajímat o to, které výukové programy jsou pro děti vhodné a které ne. Mezi nejvhodnější patří ty, které přímo podporují tvůrčí, konstruktivní aktivity.
To jsou různé dětské programovací nástroje (Logo, Baltazar), někdy dokonce i s počítačem řízenými stavebnicemi. Jsou to různé generátory příběhů (např. StoryMaker, My Make Believe Castle, Hollywood), systémy na modelování od těch nejjednodušších (The Incredible Machine) až po ty, pomocí nichž lze popsat a zkoumat i složité fyzikální, matematické i jiné jevy (Famulus). Vysloveně vhodné mohou být i některé počítačové hry, jako třeba Simcity. Internet může být i doma velkým přínosem. Kromě závadných je v síti i mnoho pro děti přímo stvořených míst, kde mohou diskutovat s vrstevníky, hledat kamarády, prohlížet si časopisy, zapojovat se do různých aktivit. Rodiče by měli hlavně vědět, že na Internetu existují různé doplňkové distanční studijní programy (kurzy), které sice nejsou zadarmo, zato je však často připravují ti skutečně nejlepší pedagogové. Samozřejmě myslím v cizině, a to znamená, že tyto kurzy jsou v angličtině.
Všechny tyto možnosti znamenají pro výuku natolik převratné změny, že někteří odborníci považují klasickou školu za překonanou a hledají nejen nové metody, ale dokonce i pro samotné slovo "škola" jiný výraz. (Perelman, Postman, Papert). Tvrdí, že škola, tak jak ji známe dnes, je schopna, díky pudu sebezáchovy, jedině přizpůsobit technologie sama sobě, svým starým zaběhaným postupům. Technologie, jako dokonalý pomocník, jsou sice schopny i v tom pomáhat, dokáží však mnohem více. Doufám, že se mi alespoň částečně podařilo vás přesvědčit o tom, že tomu tak skutečně je.
Ve Spojených státech je hnací silou těchto aktivit samotná prezidentská kancelář (The President's Educational Technology Initiative) v čele s prezidentem Clintonem a viceprezidentem Gorem. Již v prvním volebním období po roce 1993 se jim podařilo v kongresu prosadit miliardové částky na podporu americké národní síťové infrastruktury. Realizace těchto plánů v podobě superrychlých informačních dálnic dnes umožňuje vytyčit plán, podle kterého by měly být do Internetu do roku 2000 připojeny všechny americké školy. Většina z nich pevnou linkou. Na realizaci těchto záměrů se však zdaleka nepodílejí jen státní peníze. Ve spolupráci s prezidentem, který přesvědčil americkou veřejnost o nutnosti podobných investic, podílí se na financování připojování škol do Internetu i mnoho komerčních firem. Jejich manažeři si již totiž spočítali, že budoucí prosperita jejich firmy je přímo závislá na schopnostech příštích zaměstnanců. Typickou akcí doprovázející každoročně tyto aktivity je např. Netday. Je to den, většinou sobota, kdy dobrovolníci z řad rodičů a místních počítačových firem za peníze sponzorů připojují školy ve svém okolí do Internetu. Na prvním místě je vždy školní knihovna a pak několik nejbližších učeben. Většinou je zároveň nainstalován školní síťový server. To vše by ovšem nestačilo, pokud by zároveň nebyli vyškoleni učitelé, jak s tímto zařízením zacházet. Nelze se proto divit, že již dnes se v Americe účastní síťových projektů pod vedením učitelů velké množství dětí a Spojené státy jsou ve využívání technologií ve výuce nejdále ze všech. Více špičkových učitelů a manažerů se dokonce vážně zabývá myšlenkou na založení vlastní komerční virtuální školy na Internetu, která by mohla rodičům nabídnout jistou alternativu ke školám klasickým. Distanční studium škol vysokých a při zaměstnání se stává pomalu běžnou záležitostí. Nic ovšem není bez problémů. Mezi největší patří v USA nevhodné materiály na Webu, zneužívání dětí na ně cílenou reklamou a rozdílné možnosti přístupu k technologiím v různých obvodech a regionech země.
Evropa jako celek je proti Americe dost pozadu. Existují značné rozdíly mezi jednotlivými státy. Představitelé Evropské unie mají již několik let obavy z toho, aby Spojené státy a Japonsko Evropu příliš ekonomicky nepředstihly. Proto byl z iniciativy komisaře Bangemanna přijat v roce 1996 akční plán "Vzdělávání v informační společnosti". V něm se navrhuje více různých postupů, jak podpořit využívání technologií ve školách. Mnohé z nich jsou do značné míry inspirované americkými zkušenostmi. Zvlášť nápadný je v tomto směru evropský Netd@ys, který se bude ve státech Unie poprvé konat v říjnu tohoto roku. I v Evropě je za jednu z nejdůležitějších věcí považováno školení učitelů a spolupráce se soukromým sektorem z důvodů minimalizace nákladů ze státních prostředků. Je však třeba připomenout, že Evropa má svá specifika a že přístup Evropské unie se od amerického v některých aspektech odlišuje. V Evropě je kladen mnohem větší důraz na sociální problematiku, na snižování nezaměstnanosti, na respektování národních zájmů např. překládáním všech textů do jazyků všech členů apod. Unii řídí značně rozsáhlý byrokratický aparát, jehož rozhodování může být snadno partikulárními zájmy některého státu zablokováno. To vše samozřejmě není zadarmo, a tak se kritický pozorovatel může právem ptát, do jaké míry bude tato politika dlouhodobě úspěšná.
Situaci v České republice známe všichni dobře. Infrastruktura je nevyhovující, ekonomická situace špatná. Vláda se snaží se značnými potížemi zavádět tržní mechanizmy do celého hospodářství, a to i do školství, kde to není beze zbytku možné. Většina podnikatelů se pokouší co nejrychleji zbohatnout, takže je dlouhodobé investice moc nezajímají. Konkurenční boj mezi školami i mezi učiteli je minimální, takže zatím není nikdo přímo nucen se vzdělávat v oboru technologií. Příprava budoucích učitelů je nedostatečná. Stát žádným způsobem neprojevuje svůj zájem o tuto oblast a nesnaží se ji ovlivnit. Veřejnost není informovaná a o školskou problematiku se příliš nezajímá. Stejně tak i hromadné sdělovací prostředky. Škol připojených do Internetu komutovanou linkou sice přibývá, ale tento způsob je pro seriozní práci více uživatelů najednou nevyhovující a navíc je třeba platit značné poplatky monopolnímu Telecomu. Připojení pevnou linkou je příliš drahé. Finančních zdrojů je velmi málo a pokud nějaké jsou, třeba v podobě grantů, je úsilí na jejich získání tak vysoké, že většinou již nezbývá sil na vlastní práci. A tak jediný, kdo u nás o zavádění technologií do školství projevuje zájem, jsou bohaté zahraniční firmy, které chtějí získat monopol na dodávky HW a SW vybavení. Velice záslužnou se z tohoto pohledu jeví práce Střediska multilicencí při DZS MŠMT, kterému se daří jednáním s firmami o hromadných dodávkách zajišťovat pro školství velice výhodné ceny. Zatímco v Americe jsou stovky a v Evropě desítky pracovišť nebo celých ústavů zabývajících se jen výzkumem vzdělávacích technologií a jejich zaváděním do praxe, u nás neexistuje žádné a ty co existovaly, byly bez náhrady zrušeny. Ovšem i v této situaci se stále někdo snaží se touto problematikou zabývat a pomáhat učitelské i ostatní veřejnosti. Jedním z takových pracovišť je i naše oddělení informační technologie KTchV PedF UK. Jeho hlavní náplní je sice příprava studentů PedF, přesto se snaží udělat něco i pro ostatní. Důkazem je náš Učitelský Spomocník na Webu.
Je obtížné odhadnout, kam tento chaotický a neřízený vývoj v budoucnosti povede. Díky našemu spojení s okolním světem se pravděpodobně zajištění vhodného vzdělání pro život v informační společnosti časem stane zajímavým námětem i našich sdělovacích prostředků a pak se o něj začne zajímat i veřejnost. Teprve potom se o tuto problematiku začne nepochybně zajímat i vláda a urychleně vypracuje nějakou koncepci. Musím přiznat, že jsem si dlouho dělal naděje na to, že vláda sama včas dospěje k rozhodnutí tyto aktivity podporovat. Poté, co byly bez náhrady zrušeny již tři pracoviště, ve kterých jsem pracoval a která se právě touto problematikou zabývala, rozhodl jsem se, že mnohem účelnější bude neobracet se přímo na vládu, ale snažit se získat zájem sdělovacích prostředků a veřejnosti. Zbývá jen doufat, že tento pomalý proces bude dostatečně rychlý a že obrat k lepšímu nenastane příliš pozdě.
Snad bychom se nakonec měli ještě jednou vrátit k úvodní otázce a pokusit se na ni odpovědět znovu a lépe. Jen takové vzdělání se vyplatí, které nás připraví na celoživotní studium, naučí nás řešit problémy, spolupracovat s jinými lidmi, respektovat je. Takové vzdělání, které nás připraví na život v informační a zároveň demokratické společnosti. Takové vzdělání, které z nás vychová zodpovědné členy lidské společnosti. Natolik zodpovědné, abychom si uvědomovali celospolečenské problémy a dokázali zajistit podmínky pro spokojený život na Zemi i pro další generace. Nemusí to být vždy právě to vzdělání, které nám osobně zajistí bohatství a moc. Jsem přesvědčen, že bychom si tuto skutečnost měli všichni uvědomit a že by celá naše společnost měla ty učitele, kteří jsou schopni takové vzdělání nám a hlavně našim dětem zajistit, náležitě ocenit.
Jen tak se nám podaří zaujmout opět důstojné místo ve společenství vyspělých demokratických států světa.
|
Ing. Bořivoj Brdička bobr@mbox.cesnet.cz http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/ oddělení informační technologie KTchV PedF UK Praha http://it.pedf.cuni.cz/ |