12. Závěr

Nevím, do jaké míry se mi podařilo splnit svůj cíl a přesvědčit lidi zabývající se výchovou příští generace o schopnosti informačních technologií jim v této jejich snaze pomoci, a na druhé straně též o nebezpečí jejich nevhodného působení. Nevím, jak přesvědčit ty, kterým je tento text určen, aby si ho přečetli. Bojím se, že přes veškerou mou snahu o jeho praktické zaměření, bude pro mnoho laiků nestravitelný. Byl bych moc nerad, kdybych byl v očích čtenářů hodnocen v duchu tradičního mezinárodního vtipu, podle kterého, není-li někdo schopen se uživit jinak, jde učit. Kdo neumí ani učit, učí učitele. Kdo nedokáže dokonce ani to, ten to vše řídí. Vtip by ovšem nebyl vtipem, kdyby na něm něco nebylo.
Možná právě toto má na mysli Papert, světově proslulý autor jazyka Logo, když ve své poslední knize The Children's Machine upozorňuje na velice vážnou situaci v americkém školství, která se však dá snadno zevšeobecnit. Podle něj se příliš mnoho teoretiků zabývá vypracováváním stále nových reforem školství a popisuje celkem zbytečně další a další tuny papíru, místo aby "si vyhrnuli rukávy, zamazali si ruce a dali se do skutečné práce". S tímto jeho názorem se plně ztotožňuji. Ani u nás tomu není jinak. Bude-li se vás někdo snažit přesvědčit, že využití počítačů ve výuce je obrovská a pro vás nepochopitelná věda, kterou je schopno se teoreticky zabývat jen několik vyvolených, nevěřte mu. Na druhou stranu je však třeba říci, že pokrok není možný bez myšlenek geniálních jedinců. Mají-li však nové myšlenky dojít uplatnění, je třeba, aby byly srozumitelné především těm, kdo je mají realizovat, v našem případě učitelům.
Současné trendy vývoje využití informačních technologií ve výuce i v didaktice samotné jsou plně ve znamení konstruktivismu. Aby byla zřejmá souvislost s filosofickým směrem, který se rozšiřuje i do mnoha jiných vědních oborů a nazývá se Nové paradigma (C. G. Jung, R. Capra, S. Grof), používá se často spojení konstruktivistické paradigma. Původ slova paradigma pochází od Platóna, kde označuje svět ideí, který je vzorem světu hmotnému. Převedeme-li ho do našich dnešních podmínek, znamená to, že pro výchovu a vzdělání jedince jsou určující myšlenky (chování, postoje) celého jeho okolí a jakékoli technologie mohou být nanejvýš odrazem těchto myšlenek a mohou se tak na vzdělávání podílet pouze nepřímo. Učení (se) je aktivní duševní práce, nikoli pasivní přijímání výkladu. Při tomto procesu hrají významnou roli jiní lidé, kteří pomáhají usměrňovat myšlení a předkládají hypotézy, které mohou, a také nemusí být pravdivé. Často se v této souvislosti mluví o tzv. kooperativním učení (cooperative learning), které přímo předpokládá, že výuka je týmová práce, kde svůj význam má nejen učitel, ale též spolužáci, rodiče i všichni ostatní, se kterými přijde student do styku. Přitom se všichni vzájemně ovlivňují. Podle této teorie proces učení nikdy nekončí a, protože se jedná o jedno z nejcennějších osobních vlastnictví, každý si ho řídí sám. Přeneseně to samozřejmě znamená, že není možné, aby byl student řízen počítačem, ale naopak, počítač je ten, kdo by měl být řízen. Postavení učitele se mění. Je sice stále, a možná ještě více, nenahraditelný, ale mezi ním a jeho žáky je partnerský vztah. Učitel nemusí vědět úplně všechno, může se také dopouštět chyb a učit od svých žáků. Jeho úkolem není přímé předávání vědomostí, ale vytváření vhodných situací, ve kterých student ochotně sbírá nové informace (třeba též ve formě počítačových dat), z nich formuluje nové cvičné hypotézy a ty pak konfrontuje se svými dřívějšími názory na danou problematiku a koriguje je (viz v textu několikrát zmiňované projekty a portfolio). Nejdůležitější vlastností učitele musí být kreativita neboli česky tvořivost.
V některých amerických školách zašli při zavádění konstruktivismu tak daleko, že studenti mají téměř úplnou svobodu při výběru toho, co a kdy se chtějí učit. Třída pak připomíná party (v anglickém smyslu toho slova), kde panuje volná zábava a každý si dělá, co chce. Pro nás Středoevropany je něco takového nepřijatelné a, jak se zdá, i pro mnoho amerických rodičů. Stále více jich totiž využívá možnosti, kterou jejich zákony dovolují, a své děti učí raději doma sami. Podle mého názoru je třeba najít rovnováhu mezi povinnostmi a určitým stupněm liberalizace výukového procesu, která je nepochybně nutná bez ohledu na to, zda výuka probíhá doma nebo ve škole. Přitom téměř ke všem výukovým aktivitám může být využíván počítač. Ale jen jako pomůcka, jako dokonalý pomocník učitele i žáka.
Každý by si měl uvědomit, že rozhodující vliv na kvalitu vzdělání a vytváření charakterových vlastností našich dětí, má působení celé společnosti, především ale lidí, se kterými přijdou nejvíce do styku. Vychovávat se přitom nedá nucením ke splnění určitých úkolů a prověřováním jejich řádného vykonání. Všichni vychováváme především vlastním vzorem, neboli vlastními postoji a přístupem k plnění svých úkolů. Právě proto je učitelské i rodičovské povolání tak náročné a zdaleka ne všichni jsou schopni se ho zhostit na výbornou. Dobrý vychovatel musí být osobností a schopným organizátorem. Měl by mít cit pro to, co je vhodné a co ne, a proto by měl být schopen též sám najít správné místo pro citlivé zařazení informačních technologií do své činnosti v kombinaci s jinými metodami. Neměl by zapomenout na to, že práce s počítačem nemůže nikdy nahradit pobyt v kolektivu a že pro dítě jsou mnohem důležitější a zdravější přirozené aktivity nejlépe venku na čerstvém vzduchu.
On je tím, na kom nejvíc záleží, zda informační technologie najdou co nejdříve své uplatnění ve výukovém procesu stejně jako v jiných oborech lidské činnosti.


©BoBr 1995